Občas, když uklízíte, tak narazíte na stará CD, která Vám leží v zásuvce již nějaký ten rok a až při důkladnějším oprášení zjistíte, že se jedná o hru, na které jste doslova ujížděli a prožili s ní nemalé chvíle svého dětství.
Já nedávno narazil na hru, která se datuje někdy k roku 1998, tedy nějakých 17 let zpět a v té době byla kandidátem na masové uchycení, což se nakonec ovšem nestalo. Do teď nikdo přesně neví, proč tento strategický kousek nezabořil své drápy do trhu se hrami tak zuřivě, jako ostatní hry, které měly do dokonalosti tohoto titulu tak daleko. Řeč je o německé realtime strategii Knights and Merchant (Rytíři a kupci).
Zápletka
Jak už jsem nastínil o něco výše, hra byla opravdu nadčasová a svými prvky překvapila nejednoho nadšence strategií. Při nainstalování hry a jejího spuštění jste se přesunuli do středověkého prostředí, kdy jste začínali ve vašem království napadeného povstalci. Povstalci nesli vlajku prince Lothara, který nevydržel čekání na trůn svého otce Karoluse, mimochodem spravedlivého a úspěšného vládce, a tak vyvolal revoluci, ze které měl vzejít jako nový panovník. Vy, jakožto hejtman posledního okresu, který ještě nespadl do spárů vzbouřenců, se snažíte o obranu poslední bašty původního království, následný protiútok a postupné obnovování království.
Nadčasové prvky
Možností, jak budovat své nové zázemí bylo několik a v té době byla škála potřeb opravdu pestrobarevná. Vše začínalo skladištěm a školou, kde jste měly připravené základní suroviny (kámen, prkna, chléb, sudy s vínem, pšenici apod.). Ty byly samozřejmě v omezeném množství. Do začátku jste dostali pár dělníků (stavaři) a nevolníků (důležití pro chod celého království, nosiči zásob apod.), se kterými jste se dali do práce, kdy jste z pravidla stavěli a budovali většinou v tomto pořadí:
Hostinec -> kamenolom -> dřevorubecký srub -> pila -> zbrojní dílna -> farma -> mlýn
-> pekárna -> Vepřín -> koželužna -> řeznictví -> stáje -> vinohrad -> uhelný důl, železný důl -> zlatnická dílna -> kovárna -> kovárna brnění -> zbrojírna -> strážná věž -> hrad.
Pohled na království (dole obilná a těžební oblast)
Vše bylo na sebe báječně navázané a do každé budovy jste museli vyškolit dělníka, který byl vyučený se zvoleným povoláním. Například do vepřína jste poslali chovatele zvířectva, do strážné věže vyučeného rekruta, do uhelného dolu horníka, do pily tesaře apod. Pokud Vám pak chyběla nějaká "puzzle" ve skládance postavených budov, tak vám zkrátka ta následující po ní nemohla vyrábět. Bez tohoto zázemí jste nemohli postavit většinou ani hrad, který byl na soběstačnosti království závislý.
Největším oříškem pak bylo stravování. Pokud jste podcenili výrobu a zásobování skladu a hostince jídlem, zadělali jste si při velkém počtu populace na velký problém. V hostinci nebylo jídlo (chléb, klobásy, víno + ryby v datadiscu) a pracanti, nevolníci nebo stavaři vám uprostřed náměstí nebo ve svých obydlích začali umírat. Tento prvek byl i u armády. Armáda musela dostávat najíst téměř každých patnáct minut, což bylo poměrně často, protože jedno kolo jste mohli odehrát třeba až za 5 hodin (u mě standard). Proto třeba, když jste si udělali opravdu velkou armádu rekrutrů, které jste poté i vycvičeli na nějakou pozici (rytíř, lukostřelec, nájezdník, halapartník atd.) a neměli dostatek jídla nebo málo nevolníků, tak vám za pár desítek minut všichni poumírali a mohli jste začít znovu budovat.
Pohled na dobývání království (na obrázku vepříny, farmy, hostinec, škola, skladiště)
Prvky boje
Samotný boj byl také opravdu zábavný a ještě více jste byli nuceni přemýšlet nad zvolenou taktikou. Hra plně zohleďnovala jednotlivé role vašich vojáků. Dám příklad. Když jste poslali halapartníka na rytíře s krátkým mečem, tak vyhrály jednoznačně jednotky rytířů. Pokud jste ale poslali halapartníka proti nájezdu rytiřů na koních, tak jste neutrpěli skoro žádné škody a jezdci na koních odpadli po pár vteřinách. Nebo lučedníci. Pokud jste si nedali pozor a dostal se k nim byť jeden domobranec nebo rytíř, tak vám mohl zlikvidovat celé družstvo, protože se nemělo jak bránit, chyběla zde zbraň na blízko. Ve vynikajícím prostředí (mělo představovat Anglii okolo roku 1200) ve vypracovaných mapách to ale přímo nutilo taktizovat a přemýšlet nad tím, jak si poradíte s nepřítelem. Byla zde totiž možnost uschovat se v řadě skalních výběžků, postavit se nepříteli tváří tvář na pláni nebo jeho početní převahu eliminovat na úzkém mostě s malou obranou rytířů podporovaných z dálky oddíly lučeštníků.
Srážka nepřátel. Aneb, když na sebe narazíte při růstu.
Proč se hra nikdy masově neuchytila?
Abych se přiznal, do dnes jsem nezjistil přesný důvod. Těch teorií je několik. Špatná distribuce, která byla v té době o dost těžší než nyní. Málo prostředků vložených do propagace titulu? Možná. V té době mi bylo osm a reklama pro mě byla relace hlavních zpráv. Nejčastěji se však zmiňují hráči a fanoušci tohoto žánru, že to bylo tím, jak hra byla těžká. Zkrátka, ne každý měl nervy na to, aby třetí kolo hrál týden a ne a ne se dostat průsmykem, kde vás nepřítel za pár minut pobil ze všech stran. Později vývojáři uvolnili cheaty, které měly ulehčit hrání, avšak i tak zde zůstával problém u levelů, kde cheaty byly absolutně k ničemu. Určitě si vzpomenete na zaškrtávání a malování domečku do surovin ve skladišti. Podle mě však za to může doba. Hra byla kvalitní jak po herní stránce a tehdy překonala očekávání i grafickým zpracováním. V roce 1998 však nebylo tak kvalitní internetové připojení jako dnes a kdo si pamatuje vytáčené připojení (56 kb/s), to bylo hotové umučení. Multiplayer se tak chytl jen u hráčů, kteří si dokázali poradit s připojením přes LAN, což byl případ můj i mých kamarádů.
Hru jsem samozřejmě po letech nainstaloval a trvalo mi přesně 16 dní, než jsem ji odehrál. Dvacet misí dá zabrat a pokud nepodvádíte, tak máte co dělat, abyste hru vůbec dohráli. Pokud tedy trpíte jako já, že se více a více šidí kampaně v nových titulech a strádáte, určitě si tuhle hru otestujte. Nadšenci uvolňují na internetu stále více variant a vylepšení pro nové systémy a ještě k tomu je tato hra plná zážitků zdarma a v češtině.
