Cultíkova vzpomínka na LanCraft:
„Lancraft – pot, krev a slzy
Říkali mi Cultik a dříve i jinak. Dnes už mě sice nikdo nezná a já si taky na nikoho nevzpomínám, ale kdysi, před zhruba patnácti lety, během tří Lancraftů, mě poznali všichni a stejně tak i já, poznal všechny. Na svůj první Lancraft nikdy nezapomenu a nezapomenu ani na ten druhý a ani na ten poslední. Každý měl své kouzlo. Na ten první jsem jel s velkými obavami a měl příchuť něčeho nového a nepoznaného, na ten druhý už jsem se těšil jako malé dítě a na tom třetím mi bylo líto, že je poslední. Vše má svůj začátek i konec, bohužel, bohudík. Byl jsem jeden z těch hráčů, kteří mají větší hubu než ramena, a protože už mi online prostor byl malý a připadal mi neosobní, rozhodl jsem se, že chci vědět, jací jsou ve skutečnosti ti hráči, které jsem znal jen z battle.net kanálu a fotek. Všichni Lancraft chválili, a protože to od Ostravy nebylo zas tak daleko, zaregistroval jsem se. Bylo mi čerstvě 18, neměl jsem auto a mamka mě odmítala takovou dálku zavést, tak jsem rozbil prasátko, vybral si kapesné na půl roku dopředu a sedl jsem si na autobus do Rýmařova, který jsem pak přejel, protože jsem nevěděl kde vystoupit a musel jsem se 10 km vracet pěšky. Dorazil jsem k budově, ve které se Lancraft konal a před vchodem mě zastavili nějací dva kluci, kterým jsem musel zaplatit vstupné, aby mě pustili dovnitř. Když jsem vešel do budovy, oslovila mě nějaká dívka a chtěla po mně taky zaplatit vstupné. Ti dva kluci už před vchodem samozřejmě nebyli, a tak jsem vstupné zaplatil podruhé, ale tentokrát jsem dostal pásku na ruku, kterou mám dodnes na památku. Pak jsem vešel do haly plné počítačů a hráčů a úžasem se mi zatajil dech. Ta světla monitorů, zvuk klikání myší a ťukání prstů do klávesnic, připadal jsem si jako v Las Vegas. Nikoho jsem do té doby osobně neznal a nevěděl jsem, kdo jak vypadá, takže jsem jen chodil od jednoho zářícího monitoru počítače k dalšímu, sledoval hráče WarCraftu v akci a snažil se zahlédnout jejich herní přezdívky, abych si je propojil s jejich tvářemi. Bylo to vzrušující a nesmírně zajímavé, obzvláště pro někoho, kdo nikdy nebyl na žádné lan party.
Bohužel jsem nezůstal dlouho nezpozorován a odchytli si mě členové jednoho nejmenovaného klanu, které jsem v minulosti s oblibou online provokoval. Zatáhli mě do sprchy, vzali mi veškeré oblečení a zamkli mě tam. Naštěstí jsem měl s sebou v batohu pyžamo, díky čemuž jsem se vyhnul ostudě. Oblečení jsem si pak musel vykoupit tím, že jsem všech těch šest členů toho klanu musel pozvat na pivo. Nakonec jsme se skamarádili a oni zjistili, že ve skutečnosti nejsem zas takový podivín. Mně osobně už se pak zas nic tak zajímavého nestalo, ale pokud si myslíte, že se na LanCraftu tehdy jen hrál WarCraft a nic jiného se nedělo, tak Vás budu muset zklamat. Co se pilo? Přes den pivo a v noci energy drinky. Nějaký zkušenější týpek tam sebou přivezl plný batoh energy drinků, měl jich odhadem asi 50 a za noc jich vypil odhadem kolem 20. Nebyla ale noc, kdy by se z nich aspoň jednou nepoblil, nicméně svůj účel to splnilo, protože jsem ho za celou dobu neviděl spát. Co se týká piva, tak na LanCraftu bylo krásné to, že čím byl hráč lepší, tím méně za pivo utratil a tím víc se opil, protože se každý snažil své soupeře co nejvíc ožrat, aby si tím zvýšil šance na své vítězství. Přece jen, v opojení alkoholu člověk nebyl tak rychlý a bystrý jako střízlivý. Určitě to znáte, třeba když řídíte auto. Viděl jsem jednoho hráče, kterému pořád někdo nosil pivo, až mu z toho bylo tak blbě, že se přímo při zápase poblil a ještě k tomu přímo na klávesnici. To mu ale kupodivu vůbec nevadilo, pokračoval ve hře a nakonec v tom zápase zvítězil. S konzumací piva také souvisí další svízel, a to močopudnost, protože jelikož se zápas nedal pauznout a přerušit, museli jste buď odejít na toaletu a prohrát, nebo hrát dokud to jde, ať se děje co se děje. Viděl jsem takto dva hráče, při delších hrách, jak si po zápase raději šli přeprat trenky, než by vzdali hru. Ve sprchách jsem dokonce zahlédl vyhozené trenky, vpředu žluté, vzadu hnědé, z čehož je vidět, že tehdy se to hraní bralo opravdu vážně a vítězství bylo nadevše, přes všechna příkoří.
Co se jedlo? Pizza! Pizza na snídani, pizza na oběd a pizza na večeři. Po dobu LanCraftu už to místní pizzerie měla tak vychytané, že co dvě hodiny poslala poslíčka s 20 pizzami k budově, kde se konal LanCraft a během 15 minut byly vždy všechny ty pizzy prodané. V hale se pak z prázdných krabic od pizzy stavěla věž, která po třech dnech LanCraftu sahala od přízemí haly až do 1 patra, což bylo zhruba 10 metrů. Po LanCraftu jsem nechtěl pizzu několik měsíců ani vidět. Jak jsme se bavili, když se zrovna nehrálo? Ráno se většinou spalo, a pokud byl někdo opravdu hodně společensky unavený a spal tak tvrdě, že nevnímal okolí, tak se ráno mohl probudit s nějakým pěkným obrázkem na obličeji. Zábavné na tom bylo to, že pokud mu o jeho válečném makeupu někdo neřekl, tak se o tom po celou dobu LanCraftu nedozvěděl, protože tam nikde nebyla zrcadla. Ke konci LanCraftu už byla takto zkrášlena dobrá čtvrtina všech hráčů. Dopoledne se pak vstávalo a trénovalo na turnaj, přičemž jsem byl svědkem několika situací, které nemůžu nezmínit. Například, že si tam jeden klučina přivezl černobílý CRT monitor a kuličkovou myš. Když pak v noci usnul, tak se mu samozřejmě z té myši někam kulička odkutálela a na monitoru se mu záhadně objevil kosočtverec. Klučina si ráno s pláčem sbalil počítač a odjel domů, holt za chyby se platí. Pak bylo v rámci dobré zábavy populární, jelikož byla k dispozici lednice s mrazákem na kostky ledu, nasypat kostky ledu hráči při zápasu zezadu za tričko. Málem jsem se počůral smíchy, jak na to někteří temperamentnější hráči reagovali.
Emoce byly v zápasech opravdu veliké, takže rozbité klávesnice a myši po prohře byly na denním pořádku. Když někdo vypadl z turnaje, tak zkrátka začal mlátit do toho, co měl po ruce a bohužel to většinou byla klávesnice, myš nebo monitor. Monitor jsem tedy viděl rozbitý jen jeden a vypadalo to na přímý direkt pěstí. Taky nebylo radno nechávat stát bez dohledu kelímek s pitím, protože se tam do pití sypalo a házelo prakticky cokoliv, počínaje cukrem, solí a pepřem a konče živými lučními koníky. Další věcí, na kterou bylo radno dávat pozor bylo to, kam si sedáte. Žvýkačky se povalovaly úplně všude a já osobně musel po každém LanCraftu vyhodit kraťasy. Další kratochvílí bylo stříhání. Stříhaly se vlasy spícím hráčům, tkaničky u bot a pamatuju si, že se tam zjistilo, že jednomu týpkovi, který v turnaji používal maphack, rozstříhali všechny šňůry k počítači. Čím se také hráči rádi bavili, byly sázky. Sázelo se prakticky na cokoliv, kdo sní více pizzy, kdo vypije nejvíc piva, kdo převrátí nejvíc popelnic a nejčastěji kdo vyhraje zápas. Sázelo se o pivo, pizzu nebo peníze, ale byl jsem svědkem i toho, jak se dva hráči vsadili o počítač. Hráli na dva vítězné a po prvním zápase ten, který prohrál, tu sázku odvolal. To ale neměl dělat, protože když se ráno probudil, měl klávesnici, myš, monitor i počítač plný vody, asi děravá střecha nebo lokální bouřka. Jeho reakce mě celkem překvapila, nejdřív zuřil, pak brečel a nakonec měl ještě tu drzost, že si tam na místo zavolal policajty. Podle mě to byli mokří bandyti. Největší výhru, co jsem tam zažil, bylo tři tisíce korun. Jeden klučina tam zase naopak prohrál peníze na cestu domů a musel dva zbývající dny držet hladovku a po skončení LanCraftu jít 40 km domů pěšky.
Co dívky? No ano, taky tam byly, asi čtyři a na ně asi 200 kluků, takže si tam musely připadat jako princezny. Každý se předháněl, aby je zaujal, takže tam měly zdarma jídlo, pití a i spacák vždy někdo ochotně poskytl. Zábavné bylo, že jsem tam jednu z těch dívek viděl každou noc v jiném spacáku a s jiným týpkem, byl to takový trošku Woodstock. Byl tam taky jeden kluk s holkou, kteří spolu chodili a společně přijeli na LanCraft, aby spolu strávili krásný víkend, ale ihned po příjezdu se pohádali a rozešli. Na konci LanCraftu se ale zase dali dohromady a odjeli spolu. Prostě komedie, on tam ty tři dny brečel a úpěl, jak moc ji miluje a ona se „bavila“ s jinými. Večer se chodilo na diskotéku, což nebylo až zas tak zajímavé, ale taky se konaly klanové bitvy, které probíhaly za budovou na trávníku, kde se proti sobě postavilo 5 členů z každého klanu, kteří pak proti sobě vyrazili a mydlili se hlava nehlava. Vlastně jen do hlavy se nemohlo, jinak bylo povoleno vše. Samozřejmě nešlo o žádné surovosti, byla to spíš jen taková recese, která se většinou obešla bez vážnějších zranění. Pamatuju si, že jednou si přitom jeden týpek zlomil prs na ruce, a i přesto se probojoval do semifinále turnaje. V noci bylo v budově docela chladno, takže někteří hráči spali u svých zapnutých počítačů, aby je zahřívaly, tudíž to v hale v noci příjemně šumělo, jak se točily všechny ty ventilátory. Venku byla asi ještě větší zima než v budově, protože jednou v noci do noclehárny vběhla kočka, která si tam ustlala v jednom momentálně neužívaném spacáku, a když si do něj majitel nad ránem chtěl lehnout, tak už ve spacáku neměl jednu kočku, ale čtyři, protože ta kočka porodila. Ten spacák té kočce daroval a vynesl ho i s koťátky ven.
Na prvním LanCraftu, na kterém jsem byl, mě pobavilo, když jsem viděl, jak organizátoři lepí promítací plátno z bílých papírů velikosti A4. Před druhým LanCraftem jsem tak zasponzoroval koupi promítacího plátna částkou 5000 Kč. Díky tomu mi hlavní organizátor udělil doživotní vstup na LanCraft zdarma. Můj doživotní vstup však neměl dlouhého trvání, protože jsem si na svůj třetí LanCraft přivezl mikrovlnku, ve které jsem si chtěl ohřívat pizzu, jenže jsem ji tam jednou dal v krabici i s tím alobalem, zajiskřilo to, z mikrovlnky se začalo kouřit a vyhodilo to pojistky. Tři hodiny se to pak nedařilo nahodit, a hlavní organizátor mi pak za tuto moji neúmyslnou drobnou chybičku udělil doživotní zákaz vstupu na LanCraft s mikrovlnkou. Co říct závěrem, LanCraft měl své kouzlo a žádný člověk, ork, temný elf ani nemrtvý se tam nikdy ani chvilku nenudil. O tom také svědčí to, že po každém LanCraftu si člověk musel vzít na pondělí volno v práci nebo ve škole, aby se po těch třech dnech dal zase nějak dohromady. Bylo to vyčerpávající, ale stálo to za to a ty vzpomínky mě hřejou na duši dodnes. Online kamarádství je fajn, ale když se zpečetí osobním setkáním a společnými zážitky, je to ještě o hodně moc silnější. Já si na LanCraftu našel spoustu kamarádů a přátel a jsem šťastný, že jsem LanCraft mohl zažít, že jsem jej s nimi mohl sdílet a nikdy nezapomenu na ně ani na to, co jsem tam všechno zažil a jak jsem se cítil. Nikdy se nevrátí, pohádka mládí...„
