Jen málokdo má životní příběh tak blízce spojený s počítačovými hrami jako ty. Kdy ses s nimi poprvé setkal?
Poprvé jsem se setkal s hrami už asi ve čtyřech letech na PlayStationu 1 u svého souseda. Ale hry pro mě před nemocí byly jen občasný koníček. Většinu času jsem věnoval tenisu, který jsem hrál závodně. Tak potichu jsem snil, že budu druhý Berdych. Ale osud pro mě měl napsaný jiný příběh. V osmnácti letech, plný ambicí, připravující se na maturitu, jsem dostal kopanec od života. Jediné, co jsem v té době měl, byl čas. Ten jsem investoval do hraní.
Lidé si tě pochopitelně spojují s LoL. Od kdy hru hraješ?
League of Legends jsem poprvé hrál někdy na začátku druhé sezóny. Začínal jsem hlavně na módu 3v3, který byl ještě nedávno ve hře. V season 3 jsem poprvé ochutnal rankedy a končil jsem v Silveru 2. Postupně jsem každým rokem stoupal, až se mi povedlo dostat na nejvyšší rank v S9. Jeden z největších úspěchů pro mě bylo dosažení ranku 1 na Pykovi.
V dokumentu League of Legends: Česká Stopa jsi zmiňoval důležitost LoL během svého pobytu v nemocnici. Kolik hodin denně jsi byl v té době schopen hrát? Co jsi popř. dělal mimo gamingu?
Každý den v nemocnici byl jiný. Někdy jsem spal 2-3 dny v kuse, a když jsem nespal, tak jsem hrál. Než zabrala aspoň trochu léčba, byl jsem ležák, troska zmuchlaná v posteli. Postupně moje tělo začalo reagovat na léčbu a hned, jak jsem byl schopný se v posteli opřít, posadit se, otevřel jsem notebook a začal hrát.
Některé dny byly lepší, některé horší. Ale rozhodl jsem se, že nepřestanu bojovat. Při turnajích do mě často tekly infuze, transfuze krve, zvracel jsem po chemoterapii, nebo další nepříjemné věci, které raději ani nebudu jmenovat. Měl jsem obrovské štěstí na skvělé sestry a lékaře. Vycházeli mi vstříc a umožnili mi hrát. Sestřičky mi měnily kapačky a čekaly, až skončím ve Žlebu, aby mohly píchnout do ruky.
Proč bylo League of Legends tak důležité?
Dostalo mě do jiného světa. V izolaci na JIP, kde nesmí nikdo mimo doktorů být, jsem nebyl sám. Byli tam se mnou kamarádi ze hry, prostředí LoL, a pomohlo mi to překonat samotu. Samotu v hnusném nemocničním pokoji. Neumíte si představit, jak smutné je být pořád sám mezi čtyřmi stěnami. Tak prostě zapnete komp a skočíte do jiného světa, kde jsou lidé veselí, zažraní do stejné činnosti jako vy a kde můžete společně něco budovat, dokázat. Nebýt úplně k ničemu.
Takže v nemocnici jsem dělal jen dvě věci. Umíral nebo hrál. Naštěstí zvítězilo hraní. Vlastně jsem z JIP i odmaturoval. Takže i trochu učení bylo.
Jak zpětně vzpomínáš na časy strávené hraním LoL?
Když hrajete League of Legends, vaše mysl se přenese jinam. Do jiného světa, kde můžete zapomenout, že vás něco bolí, že vás při životě drží hadičky a chemické roztoky. Prostě vypnete bolavý svět a soustředíte se na prostředí hry, na taktiku, strategii. Přemýšlíte, zaměstnáte svoji mysl něčím jiným než vnímáním bolesti.
V normálním životě kolem sebe máte přátele, výzvy, různé impulzy k seberealizaci. V životě nemocného člověka vám lidi opravdu chybí, prostředí esportu vám to může vynahradit. A co víc, alespoň ve virtuálním světě se cítíte být stejný jako ostatní. A když někdo napíše nechutné „get cancer“, můžu mu odepsat „too late bro“.
Spoluhráči ani nemusí vědět, že žijete zcela jiný, nemocniční život. Kvůli nemoci mě opustili všichni kamarádi z reálného života. Asi se báli, jak se mnou mluvit, tak raději postupně mluvit přestali. Ale v herním světě jsem byl pořád Munet, co jim potahá hru za Pyka, a kterého, i když virtuálně, občas poklepou po zádech a řeknou GG. A máte pocit, že nejste úplně zbytečný.
Který moment spojený s League of Legends je pro tebe nejkrásnější?
Můj nejoblíbenější moment se stal na podzim v roce 2019, kdy jsme s týmem hráli na mistrovství Slovenska v League of Legends. Poprvé jsem hrál na stage před publikem a vyzval jsem v té době jednoho z nejlepších supportů Zeusáka.
Spoustu diváků zaujal tvůj neuvěřitelný příběh díky již zmiňovanému dokumentu. Čekal jsi takovou reakci?
Ani náhodou. Tolik pozitivních reakcí jsem opravdu nečekal. Moje několikaletá sociální izolace zanechala stopy na mém projevu a komunikaci. Makám na tom, a právě i tyto povzbuzující reakce mi pomáhají se posunout dál a bojovat o další hezké dny na tomto světě. A ať si říká kdo chce co chce, v komunitě lolkařů je dost prima lidí.
Jaké pro tebe bylo natáčení? Na co z něj nejraději vzpomínáš?
Vylezl jsem z ulity. Téměř šest let jsem převážně pobýval v izolaci, nemocnicích, nebo doma. Nebylo lehké začít mluvit s lidmi osobně a jsem rád, že jsem to udělal. Rozhovor byl impulz se posunout dál a začít zase žít mezi lidmi. Jsem vděčný Ondrovi a Filipovi, že mě vytáhli, dali mi příležitost promluvit o svých pocitech a „zážitcích“. Věřím, že to někomu dalšímu pomůže. Ukáže cestu. Že se i těžké situace dají zvládnout, když si najdete něco, pro co žít.
Nyní jsi součástí organizace Brute. Mohl bys blíže popsat svou pozici?
Asistent trenéra, analytik, a tak vše, co je potřeba. Mám toho hodně v hlavě i srdci, a snažím se to předávat dalším hráčům. Přiznám se, že bych raději byl na soutěžní soupisce, ale můj zdravotní stav to v současné době neumožňuje. Tak se alespoň snažím pomoct dalším mladým hráčům se posouvat a předat jim své zkušenosti.
Jaký je tvůj momentální zdravotní stav?
Měl jsem rakovinu v terminálním stadiu s metastázami po celém těle. Možná pár měsíců života. Léčba byla vabank, na hraně. Buď to vyjde, nebo to nevydržím. Vyšlo to, rakovina je v remisi. Ale vzhledem k náročnosti léčby nyní řeším její následky.
Dlouhá pohybová inaktivita (ležák), ozařování, mraky kombinací chemoterapie, léků, mi poškodily kosti, klouby, svalový systém i vnitřní orgány. Ale krok po kroku všechno řeším, tělo regeneruje. Momentálně jsem po výměně obou kyčelních kloubů a učím se chodit. Levá noha u operace totiž ochrnula. Můj imunitní systém je v podstatě jako 0/10 Yasuo a musím si dávat pozor. Je přede mnou dlouhá cesta, ale snažím se užívat si každý den a každý den se posunout o kousek dál.
