Pro nejednoho fanouška esportu to byl blesk z čistého nebe. Karla Ašenbrenera znali hráči jako nadějnou hvězdu střílečky Valorant, který si za krátkou dobu dokázal vybojovat prestižní angažmá v zahraničních týmech. Na turnajích hrdě nosil náušnice z jeho oblíbeného anime Demon Slayer a sbíral jedno vítězství za druhým. Svůj osobní boj ale Twisten bohužel prohrál – i přesto, že své problémy neskrýval a byl v rukách odborníků.
S mladým profesionálem se jeho nejbližší rozloučili v červnu. Na smutečním obřadu nebyli sami. „Rozloučení s Kájou proběhlo v užším rodinném kruhu, ale zúčastnili se ho i jeho spoluhráči z týmu Vitality, které Kája považoval za svou druhou rodinu. Přijeli také zástupci americké videoherní společnosti Riot, který hru Valorant vyvinul, bývalí spoluhráči z esportové organizace BIG a objevili se i kluci, kteří s Kájou hráli nebo pracovali v českých esportových organizacích. Vážíme si toho,“ řekla redakci Ivana Ašenbrenerová.
Se svou rodinou má za sebou mimořádně těžké měsíce – Twistenova náhlá smrt je pochopitelně zasáhla. „Bolest ze ztráty dítěte je něco nepřenosného. Ztratila jsem část sebe. Neobešli jsme se bez krizové intervence, já jsem v kontaktu s terapeutkou stále. Pomáhá mi vidět některé věci z nadhledu. Hlavou se člověku totiž honí různé myšlenky, včetně pocitů viny,“ svěřila se CNN Prima NEWS.
„Zjistila jsem, že nejsnazší způsob, jak dát průchod emocím, je mluvení. Občas se vztekám, často pláču. Jinak mi pomáhá moje práce, rutinní aktivity, telefonický kontakt s přáteli, s Twistenovými spoluhráči z Vitality, jeho spolužáky či kamarády. Mluvíme o něm, vzpomínáme na to hezké, co jsme prožili. A jeho bratři začali hrát Valorant – to je pro ně nejlepší terapie,“ pokračovala Karlova matka.
Třebaže věděla, že je její syn úspěšným esportovcem, teprve na březnovém turnaji Valorant Champions Tour v Berlíně viděla na vlastní oči, jak obří komunita fanoušků a podporovatelů za ním stojí.
„Po jeho smrti jsme dostávali tisíce soustrastných zpráv a dodnes mi píšou Twistenovi fanoušci a fanynky. Posílají fotky, někteří nás žádají o jeho dres se jménem, ptají se, kde má Kája mít hrob, aby sem do Prahy mohli přijet a zapálili mu svíčku,“ přiblížila redakci Ašenbrenerová.
Špičkový hráč, který se nebál pomáhat
Twisten nebyl známý jen svým excelentním výkonem ve virtuálních světech, ale také svým samaritánstvím. Nemalou část vydělaných peněz na esportovém poli posílal aktivně na charitu. Inspiroval tím nejen komunitu hráčů, ale také své nejbližší.
„Už jako malý kluk zachraňoval toulající se kočky nebo ptáčata vypadlá z hnízda. Proto mě to nepřekvapilo, že se rozhodl přispívat finančně na charitu. Inspiroval tím i komunitu Valorant, která na jeho počest založila charitativní akci, a inspiroval především mě. Svou bolest jsem se rozhodla přetavit v něco smysluplného a chci v synových charitativních aktivitách pokračovat. Byla jsem na něj pyšná, tak bych si přála, aby byl pyšný i on na mě,“ nastínila jeho matka, čemu se chce v nejbližším čase věnovat.
Nejde o jediný způsob, jak se rozhodla svého syna uctít a zvěčnit. Před několika dny sdílela na sociálních sítích fotografii tetování, na kterém se usmívá samotný Twisten. „Už navždy, můj milovaný synu. Určitě se tam nahoře usmíváš, jako ses usmíval na všechny kolem sebe. A říkáš si, ty jo, moje mamka je hustá, nechala se tetovat. Bolelo to, ale když jsi to vydržel ty, tak já taky. Miluji tě, Kájo,“ vzkázala mu do nebe Ašenbrenerová.
Terapeuti? Zkrátka nejsou
Twistenova smrt ale rovněž poukázala na jeden zásadní problém – nedostupnost psychologické a psychoterapeutické péče. Až nepříjemně často nepřijímají nové klienty a čekací lhůty se táhnou dlouhé měsíce. Sehnat pomoc, který by byla hrazená zdravotní pojišťovnou, je podle Ašenbrenerové obtížnou a někdy až téměř nemožnou záležitostí.
„I v případě, že se člověk rozhodne svůj problém řešit, nemá šanci řešit to okamžitě. Alternativou je soukromá terapie, kterou si ale plně hradíte. Jedna hodina ovšem stojí minimálně tisíc korun, což je pro spoustu lidí vysoká částka. Na terapii totiž nestačí chodit jednou za dva měsíce – v počátcích jsou nutné návštěvy ideálně jednou týdně, často dvakrát týdně,“ popsala zásadní nedostatky.
Problém ale neleží jen v úhradě, dostupnost psychoterapeutické intervence naráží také na nedostatek odborníků, především dětských psychiatrů a psychologů. „Bohužel přibývá dětí a teenagerů, kteří bojují s duševními problémy. Myslím, že pokud jde o psychologickou pomoc v České republice, zvláště v této věkové kategorii, pak není za pět minut dvanáct, ale pět minut po dvanácté,“ poznamenala na závěr Ašenbrenerová.
