V České republice prý nemáme opravdové progamery. Slýcháváme, že máme pouze jakési hardcore hráče, kteří jsou schopni sem tam něco uhrát, ale slůvkem PRO se titulují spíše pro image. Opravdu si u nás na profíky jenom hrajeme nebo jsme elektronickým velmocím blíže, než se zdá?
Starcraft ala Korea
Jako příklad opravdové mekky profesionálního hraní se právem uvádí Jižní Korea. Tamní lid před necelými třinácti lety zcela propadl kouzlu prvního StarCraftu a udělal si z něj něco jako národní sport. Z těch zvláštních lidí, kteří nechodí na světlo a u nich v pokoji to vypadá (a nejspíš i voní) jako v borgské krychli, se během let staly celebrity. Nehýčkají si je už jen výrobci hardwaru a softwaroví distributoři, ale i módní návrháři. Tisíce fanoušků jim na turnajích padají k nohám, fanynky si tapetují pokoje jejich fotografiemi a televize vedou nemilosrdné bitvy o to, kdo bude vysílat finále místní ligy.
Jihokorejští hráči proto u svých evropských a amerických protějšků vzbuzují závist. Podle veřejnosti totiž nejsou „tak trochu blázni“, ale spíše něco jako národní hrdinové. Realita jejich životů je ale o poznání tvrdší. V Jižní Koreji se totiž řeší takové problémy, jako zneužívání profesionálních hráčů a jejich pracovní práva. Cesta ke slávě je pořádně trnitá.
Ti nejnadějnější mohou za paušální poplatek nastoupit do akademie některého z místních top týmů, kde celé dny a noci trénují. Podle toho, jak jsou úspěšní, pak postupují do „lepší společnosti“ a jsou tak v několika fázích vystavováni stále větším nárokům. Na nejvyšších příčkách už „učni“ dostávají jakýsi plat a čekají na draft do áčka, mimo tréninku ale mají opravdu čas jen na biologické potřeby.
Opravdové hvězdy pak fungují skoro jako stroje. Jejich chlebodárci, powerhousy s rozpočty převyšující pražskou Spartu, chtějí za své peníze maximum. Trenéři nutí hráče trénovat zhruba 13 hodin denně po 6 dní v týdnu, znemožňují jim sociální život a vlastně jim nedávají ani možnost utratit statisíce dolarů, kterými je všechna ta dřina vyvážena.
Amerika PRO bussiness
Trochu mírnější je situace v USA. Američané sice také mají silně vyvinutý smysl pro peníze, ale také pro lidská práva. Když se tu někdo vyloupne na světlo reflektorů, pak pravděpodobně proto, že je opravdu dobrý a ne proto, že mu za zády stál šílenec s bičem. Dokonalým příkladem je Johnathan Wendel, známý také jako Fatal1ty.
Když v roce 1999 začínal, neměl nic. Nic než vizi a 500 dolarů na vstupné na Frag 3 v Texasu. Tam ukázal, že Quake 3 má v malíku a domů jel se čtyřmi tisíci dolarů. Ty svůj motivační efekt naplnily vrchovatě – Fatal1ty se do toho opřel a během let vyhrával prakticky všechny velké turnaje. Kombinace talentu a píle jej usadily do křesla nekorunovaného krále Quake 3, Quake 4, Painkilleru a UT2003. Opravdovým ternem ale bylo jeho motto „oplácej hraní to, co ti dalo.“ Jinými slovy, zorganizoval hvězdný showmatch přímo na Velké čínské zdi, v průběhu kterého mělo několik pečlivě vybraných progamerů za úkol porazit jej. Ohromně vyhypovaná exhibice s výhrami ve statisících dolarů mu umožnila navázat kontakty se silnými partnery a založit vlastní společnost.
V současnosti už Wendel nehraje. Živí jej špičkový herní hardware. Produkty společnosti Fatal1ty zpravidla patří k tomu nejdražšímu, co se dá na pultech obchodů s výpočetní technikou najít. Do určité míry měl ale Fatal1ty štěstí. USA jsou megalomanská země, která ráda riskuje a rychle přijímá novinky. Okusil zkrátka, co je to american dream.
Nudná Evropa
Starý kontinent by mu to asi neumožnil. Ten k progamingu přistupuje s chladnou rozvahou. Žádný bleskový přechod k novým platformám, žádné velké šou. Pěkně pomalinku, občas přebrat trend ze zahraničí, držet se toho co funguje a těm příliš odvážným občas zatnout tipec, třeba krachem. Záliba v počítačových hrách je vnímána spíše jako dočasná hloupost, která ty děti snad jednou opustí. I tady ale máme své hrdiny. Ať už se ale jedná o hvězdu SK-gaming Spawna nebo například Kazzidy z dámské sekce fNatic, oba se shodují na jednom. Než se dostali tam, kde jsou (byli), trvalo to roky a ani pak nebyli bohatí. Ke svému hraní si museli dlouho přivydělávat, rodiče i kamarádi je odrazovali. Možná proto většina hráčů čas od času zauvažuje o odchodu a nakonec skončí daleko od her.
Česká Republika a Slovensko nejsou výjimkou. Michael „Giacomo“ Hladík, možná nejznámější český hráč, v rozhovoru pro Gamepark před třemi lety řekl, že si hraním za čtyři a půl roku vydělal něco mezi půl milionem až milionem korun. To s vidinou každodenních tvrdých tréninků není mnoho. Nakonec se i on, podvědomě věrný evropské mentalitě, rozhodl odejít a věnovat se věcem, které mu přinesou více peněz a možná i klidu. Hráče, kteří jsou schopni vyhrávat velké turnaje a je o ně zájem v zahraničí, máme dodnes. Těch, kteří trpělivě pracují na svých výkonech, není málo a s jistotou jednou zazáří. Ale to, že nesmrkají do Masaryka, není důkazem jejich neprofesionality.
Čeští hráči přemýšlí podobně jako jejich zahraniční kolegové, musí stejně tvrdě trénovat, potřebují stejnou dávku talentu. Jen společnost kolem nich je jiná. A možná za to buďme rádi.
