Československá technika, aneb tanky našeho původu (7. díl)

27. 7. 2013 | 08:55 World of Tanks

Vítáme Vás u sedmého vydání Playzone článku na téma: "Naše československé tanky."

Vítáme Vás u sedmého vydání Playzone článku na téma: "Naše československé tanky."

Předchozí/Následující díl:

Předchozí: 1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl, 5. díl, 6. díl
Následující: 8. díl, 9. díl, 10. díl

Obsah:

Střední tanky: T-21, T-22, T-23, T-24 a T-25, TVP
Těžké tanky: Š-III, T-III

T-21 (Š-II-c)

Info:

Licence prodána Maďarsku - 40M Turán I

Tanky prošly mnohými modernizacemi jako např. 41M Turán II a 43M Turán III, a modifikacemi, např. na stíhač tanků 44.M Zrínyi I a 43M Zrínyi II.

Popis/Historie:

V červenci 1936 podepsala firma Škodovy závody smlouvu s firmou ČKD o spolupráci při vývoji pěchotního tanku pro československou armádu značeného ŠP-II-b. Ve stejné době ale Škodovka začala pracovat na vlastním projektu, který by byl lepší jak společný projekt, tak i případná konkurence ze strany ČKD. Podobně jako později konkurenční ČKD si konstruktéři ulehčili vývoj a použily některé souběžně vyvíjené součástky pro typ ŠP-II-b. Jednalo se hlavně o pneumatický systém ovládání a podvozkové skupiny. Dále byla převzata základní konstrukce věže. Zcela nová tak byla jen korba s motopřevodovým ústrojím. Svůj tank, od počátku plánovaný jako střední, označila Š-II-c což značilo lehký tank všeobecného použití. Prototyp vozidla, respektive jeho první varianta provizorně osazená osmiválcovým motorem vyjmutým z prototypu tanku Š-III, byl připraven k prvním zkouškám už v květnu 1937, ale jeho výkony ani v nejmenším neodpovídaly představám techniků. Stroj byl také velmi poruchový, zvláště pak motor a pneumatické ovládání. Po těchto nevýrazných výsledcích byl do stroje konečně namontován nový osmiválcový motor. Ale ani tentokrát zkoušky nedopadly dobře, vlivem špatného chlazení se hnací agregát zadřel. V této fázi jezdil tank pouze s maketami výzbroje a bez plného vnitřního a vnějšího vybavení.

Od listopadu 1937, kdy byly ukončeny zkoušky první varianty, byl tank podroben důslednému přepracování, které se týkalo korby, věže, ale hlavně pohybového a řídícího ústrojí. Byla také namontována výzbroj v podobě dvou kulometů ZB-53 a nového děla A9 původně vyvíjeného pro typ ŠP-II-b. V této nové podobě se měl zúčastnit armádních zkoušek na standardní střední tank československé branné moci, ve kterých se měl setkat s tankem z konkurenčního ČKD V-8-H a se společným ŠP-II-b. Už od počátku se ale zkoušky nevyvíjely vůbec dobře. Kvůli protahující se přestavbě motoru se nemohl zkoušek zúčastnit od samého počátku a do Milovic se dostavil až na začátku května 1938. Ani tato druhá varianta neuspěla a většinu zkoušek stála v nepojízdném stavu a prováděly se na ní opravy, i když jízdní výkony byly celkem na vysoké úrovni. Po dalších opravách přímo v mateřské továrně se měl tank do Milovic ještě vrátit, ale pro další poruchy z tohoto rozhodnutí sešlo. Tank propadl i během předvádění pro sovětskou vojenskou komisi.

Do října 1938 Škodovka tento typ neustále upravovala, aby ho mohla nabídnout na export, protože československá armáda už o něj vlivem mezinárodní situace a vybrání tanku V-8-H do výzbroje neměla zájem. Na tanku byl opět pozměněn motor a řídící ústrojí, ale také chladicí soustava. Stroj tak doznal své konečné podoby a dále na něm docházelo jen k dílčím úpravám. I přes nezájem armády o tento typ nabídla za určitých finančních podmínek Škodovce možnost provedení armádních testů, aby se tak stroj stal lákavějším pro případné zahraniční zájemce, na což firma nepřistoupila. Od prosince 1938 probíhaly jízdní zkoušky třetí varianty v okolí Plzně. I během těchto zkoušek docházelo k závadám, ale podle techniků prokázal dostatečnou spolehlivost. Jeho jízdní schopnosti byly hodnoceny velmi vysoko. Od konce května 1939 dostal Š-II-c nové zjednodušené značení T-21, kde T značilo tank, 2 hmotnostní kategorie střední a 1 první variantu.

Po okupaci zbytku Československa byl přejmenovaný stroj nabízen německému Wehrmachtu, který s tímto vozem plánoval provést jízdně technické zkoušky v Kummersdorfu, ze kterých ale vlivem dalšího německého nezájmu sešlo. Následně byl firmě Škoda, která byla přejmenována na Skoda Werke, povolen export tanku do spřátelených zemí. O tento druh vozidla nakonec projevily zájem zástupci Rumunska, Maďarska a Itálie.

V létě 1939 požádalo Rumunsko české firmy i zástupce třetí říše o provedení srovnávacích zkoušek středních tanků vyvíjených v bývalé Československé republice na rumunském území. Jednalo se o tanky T-21 a R-2-a ze Skoda Werke a V-8-H z BMM. Během zkoušek, které započaly na počátku října a byly ukončeny v polovině listopadu 1939, měly vozy určité technické problémy, ale v konečném výsledku všechny stroje prošly zkouškami úspěšně. Rumunské velení dlouho váhalo, který tank vybrat. Jednu dobu preferovalo R-2-a, později V-8-H a až teprve v lednu 1941 objednali 216 tanků T-21, kterým už administrativně přidělilo označení R-3. Ke kontraktu nakonec nedošlo vlivem zákazu z německé strany, která použila veškerý výrobní potenciál Škodovky pro své válečné tažení.

Maďarsko, které už delší dobu hledalo střední tank pro svou armádu a neúspěšně jednalo se Švédskem, Německem a Itálií, se o tank T-21 začalo zajímat na podzim roku 1939, kdy zástupce Škodových závodů předložil nabídky jak na T-11, tak T-21. Maďaři si vyžádali vzorové vozidlo ke zkouškám na začátek roku 1940. Nejdříve se ale řešily administrativní problémy ohledně licence nebo nákupu vozů přímo ze Skoda Werke. Prototyp T-21 se tak do Maďarska dostal až na začátku léta. Během letních zkoušek prokázal vysokou spolehlivost, průchodnost terénem i snadné ovládání. Problémy způsobovalo jen málo účinné chlazení. Tento nedostatek vyřešili až sami Maďaři těsně před sériovou výrobou. Během zkoušek Maďaři požadovali zkušební montáž domácího kanónu 37.M a kulometů a také maďarského vnitřního vybavení včetně radiostanice. Zkoušky proběhly bez problémů a tank byl v září 1940 po dalších projekčních úpravách (nová věž pro tři členy posádky, dělo Škoda A17 ráže 40 mm a nová chladicí soustava) zaveden do výzbroje Honvédségu jako 40.M Turán közepes harckosci. Po menších rozepřích ohledně konečné ceny prodala Škodovka licenční smlouvu na výrobu neomezeného počtu tanků T-21 pouze pro potřeby maďarského Honvédségu.

V říjnu 1940 se italská armáda, která v otázce výzbroje spolupracovala s Maďarskem, začala zajímat o tanky T-11 a T-21. Ti už tedy znali nějaké informace o T-21 a jednali s německou stranou o výrobě 200 plně vyzbrojených tanků v Plzni nebo také povolení k prodeji licenčních práv. Současně žádali vyzkoušení stroje na italském území. Licence nebyla pro nedostatek výrobních kapacit v Itálii možná, a proto se jednání soustředila pouze na výrobu tanku v bývalém Československu. Během června 1941 prodělal tank srovnávací zkoušky v Itálii s italskými M.13/40 a M.14/41 a také s původně francouzským SOMUA S-35. Tank opět prokázal své vynikající jízdní vlastnosti a lehké řízení, ale opět se vyskytly problémy s nedostatečným chlazením. Z důvodů nemožnosti uskutečnění licenční výroby v Itálii a německého nepovolení výroby ve Skoda Werke, Italové v říjnu 1941 od koupě odstoupili.

Celkově tank najezdil přes 7000 km a v Plzeňském podniku se dočkal konce války. Po roce 1949 jeho stopy mizí. S největší pravděpodobností byl rozebrán na šrot.

Technické data:

Výrobce: Škoda Plzeň
Léta v.: 1937-38
Počet: 1 prototyp (licence prodána Maďarsku)

Hmotnost: 16,50 t
Délka: 5,56 m
Šířka: 2,45 m
Výška: 2,37 m

Pancíř: 10-30 mm
Výzbroj:
- 4,7 cm dělo Škoda A9
- 2x těžký kulomet vz.37
Osádka: 4

Motor: Škoda, vodou chlazený osmiválec
Výkon: 240 HP (177,4 kW)
Max. rychlost: 50 km/h

Fotogalerie:

T-22

Popis/Historie:

Po nepřijetí tanku T-21 ke zkouškám německé armády byla Skoda Werke požádána o stavbu vylepšeného vozidla, ale bez věže, jejíž hmotnost měl nahrazovat betonový blok. Škodovka odpověděla strojem T-22, který kromě vylepšené rychlostní skříně obdržel nový motor s větším objemem a výkonem. Prototyp byl vyroben až na začátku února 1941 a krátce po podnikovém testování byl odeslán do Kummersdorfu ke zkouškám. Zde se mu však vinou špatného chlazení zadřel motor. Po opravě v mateřském závodě byl vrácen do Německa, kde prodělal další zkoušky. Dalším vývojem měl obdržet věž s německou výzbrojí a měl být upraven do tropického podnebí. Některé jeho finální zkoušky měly probíhat přímo v Africe. Všechny tyto návrhy ukončila špatná válečná situace v Africe a pokrok v tankové technice za poslední rok války. Tank prodělal další testy v Německu, ale objevilo se u něj několik vážnějších poruch. V roce 1942 ztratil německý zbrojní úřad zájem o vozidlo s podobnými parametry a stroj byl odsouzen k sešrotování u firmy. Firmě se ho ale nakonec povedlo německé straně prodat. Jeho další osudy nejsou známy. Celkově najezdil pouhých 3486 km.

Na podvozku T-22 byl plánován stíhač tanků Voss I s 75mm dělem Škoda A16 a samohybné dělo Voss II s německou houfnicí ráže 150mm SiG 33. Oba tyto stroje byly postaveny pouze jako dřevěné makety ve skutečné velikosti. (+ o nich si něco povíme příště)

Technické data:

Výrobce: Škoda Plzeň
Léta v.: 1935-40
Počet: 1 prototyp

Hmotnost: 17,50 t
Délka: 5,56 m
Šířka: 2,45 m
Výška: 2,37 m

Pancíř: 10-30 mm
Výzbroj: bez výzbroje
Osádka: 4

Motor: Škoda, vodou chlazený osmiválec
Výkon: 240 HP (177,4 kW)
Max. rychlost: 48 km/h

T-23

Popis/Historie:

Poslední z řady středních tanků vycházejících z předválečného Š-II-c vznikl ze soukromé iniciativy firmy v roce 1940, tedy společně s němci objednaným T-22. Narozdíl od objednaného stroje se jednalo o plně vyzbrojený stroj, se silnějším pancéřováním a s mechanickým řízením v podobě servopohonů, které nahradilo dosavadní výrobně nákladné a málo spolehlivé pneumatické ovládání. Prototyp s upraveným názvem T-23M (mechanický) vyjel z továrny v únoru 1941, ale podobně jako předchozí typy opět vlivem špatného chlazení zadřel motor. Proto se nemohl zúčastnit zkoušek s typem T-22. Po firemních zkouškách v letech 1941-42, ve kterých najezdil téměř 10000 km, byl mnohem spolehlivější než T-21 a T-22. Vlivem rychlého vývoje tanků během války zastaral a ztratil svou bojovou hodnotu. Ještě v roce 1942 se o licenční výrobu snažili v Rumunsku. Vlivem špatné situace v rumunském průmyslu s licenční výroby sešlo. Podobně jako T-21 zůstal nevyužitý stát v továrně v Plzni a přečkal válku, po které byl předváděn zástupcům poválečné armády a na konci čtyřicátých let sešrotován.

Technické data:

Výrobce: Škoda Plzeň
Léta v.: 1935-40
Počet: 1 prototyp

Hmotnost: 18 t
Délka: 5,56 m
Šířka: 2,45 m
Výška: 2,33 m

Pancíř: 10-50 mm
Výzbroj:
- 4,7 cm dělo Škoda A11
- 2x kulomet ZB-53
Osádka: 4

Motor: Škoda, vodou chlazený osmiválec
Výkon: 240 HP (177,4 kW)
Max. rychlost: 45 km/h

T-24 a T-25

Popis/Historie:

Zlé zkušenosti a zjištění z nedostatků německých tanků po útoku na SSSR vedlo k vývoji nových německých středních a těžkých tanků. I firma Škoda začala vyvíjet nové typy středních tanků.

Koncem roku 1941 vznikl na rýsavacích prknech projekt T-24 a zároveň se pracovalo i na těžším stroji (bratrovi) T-25.

Už v únoru 1942 byl projekt představený WaPrüf 6 (zkušebný úřad zabývající se automobilovou a tankovou technikou). Oddělení nařídilo postavit do konce března 1942 dřevěný model.

Projekty patřily mezi vrcholné konstrukce Škody Plzeň a návrhy mohly konkurovat jakémukoli střednímu tanku té doby. Projekty v sobě slučovaly kvalitní podvozky, pancéřování a výkonný motor i výzbroj. Moderně byly řešeny i korby a věže, kde pancéřované pláty byly svařené pod ostrými úhly. Tvarem se podobal sovětskému tanku T-34, kterému byly projekty pravděpodobně inspirované.

Na projektovaný tank T-25 vznikla i reakce na konkurenční firmy Krupp a Alket/Rheinmetall-Borsig. Šlo o střední samohybnou houfnici na podvozku T-25 (SShH-T-25), na které měla být namontována německá houfnice 10,5cm leFH18 nebo vyvíjená škodovácká houfnice leFH43. Bohužel zase vzniknul jen projekt a dřevěný model.

Technické data T-24 / T-25:

Výrobce: Škoda Plzeň
Léta v.: 1938-39
Pouze na papíře.

Hmotnost: 18,5 t / 23 t
Délka: 6,15 m / 7,77 m
Šířka: 2,60 m / 2,75 m
Výška: 2,52 m / 2,79 m

Pancíř: 10-60 mm / 20-60 mm
Výzbroj:
- Škoda A13 ráže 75mm (L/36,4) (50 nábojů) / Škoda A18 ráže 75 mm (L/55) (60 nábojů)
- 2x kulomet ráže 7,92 (3000 nábojů)
Osádka: 4

Motor: Škoda, 12-válec / Škoda, 12-válec + 4-válec
Výkon: 374,8 HP (279,9 kW) / 443,9 + 49,3 HP (331 + 36,77 kW)
Max. rychlost: 58 km/h / 60 km/h

Fotogalerie:

Škoda T-24:

Škoda T-25:

SShH T-25:

TVP (Tank všeobecného použití)

Jedná se o poslední projekt československého středního tanku.

Popis/Historie:

Výroba v českých zemích probíhá až do konce války, poválečná armáda využívá zavedené výroby Hetzeru a zavádí jej v listopadu 1945 oficiálně do výzbroje jako ST-I. Mimo tyto stíhače tanků je armáda vyzbroje směsicí spojenecké a kořistní obrněné techniky. Tato situace je nadále neúnosná, díky schodným konstrukčním týmům (prim hraje pragovácké oddělení SPE pod vedením Alexeje Surina) začíná opět vývoj vlastní obrněné techniky. Hlavním dodavatelem je Škoda, ČKD se podílí jen částečně na vývoji korby a spolupracuje na konstrukci věže. Podívejme se proto na projekt moderního středního tanku, plně srovnatelného s tehdejší světovou špičkou. Společný projekt Škody a ČKD nesl označení Tank všeobecného použití, zkráceně TVP.

Poválečný znárodněný těžký průmysl dovolil spolupráci dvou největších předválečných konkurentů na poli obrněné techniky (ČKD a Škoda Plzeň). V druhé polovině 40. let je odstartován ambiciózní projekt středního tanku, vyzbrojeného účinným kanonem a schopným dalšího vývoje v průběhu let.

Podvozek tanku TVP tvořilo šest pojezdových kol, odpružených torzními tyčemi, nahoře pás podpírala trojice kladek. Pohon měl zajišťovat nový škodovácký dieselový šestnáctiválec do H o objemu 42.500 ccm, jeho označení bylo 16AH145. Výkon motoru byl 750 HP, upravená verze AHK měla výkon dokonce 1000 HP při 2.250 ot/min. Při testech měl být prozatím nevyzkoušený motor nahrazen motorem V-2 z tanku T-34/85.

Pancéřování odpovídalo jiným středním tankům té doby, síla pancíře v čele korby měla být 65 mm, bočnice a zadní stěna měly mít sílu 40 mm, zbytek si musel vystačit s 20 mm pancířem. Korba byla elektricky svařovaná, v trupu byla ještě 10 mm deska, oddělující bojový a motorový prostor. Na korbě byla osazena nízká a oblá odlévaná věž, síla jejich stěn byla 100 mm, stropu 65 mm. Otáčení věže bylo poháněno elektromotorem, samozřejmostí byla možnost ručního otáčení.

Rozmístění osádky odpovídalo zkušenostem z právě ukončené války. V trupu měl své stanoviště řidič, po své pravé ruce měl umístěný kulomet. Za jeho stanovištěm byl umístěn na podlaze nouzový kruhový poklop. Ve věži měl své stanoviště střelec, nabíječ a velitel. Ten měl k dispozici na střeše věže malou věžičku s poklopem, pravá byla k dispozici střelci. Ta byla navíc osazena držátkem pro upevnění těžkého kulometu.

Hlavní výzbroj tvořil nově vyvíjený 100 mm L/53 kanon Škoda s palebným průměrem 50 granátů, doplněný třemi kulomety ráže 7,62 mm (4000 nábojů) a protiletadlovým kulometem ráže 12,7 mm (1000 nábojů) na věži. Protipancéřový granát měl být schopen při úsťové rychlosti 890 m/s prorazit na 1000 metrů 130 mm pancéřovou desku, skloněnou pod úhlem 60°. Společně s kanonem byl lafetován i kulomet, třetí kulomet byl k uložený na pravé straně věže. Pevně uložené kulomety bylo možno lehce vyjmou a použít k boji mimo vozidlo. Každý tankista měl k dispozici pistoli, další výzbroj tvořil samopal (2x?) ráže 9 mm s 400 náboji. Samopalem bylo možno vést střelbu výstřelným otvorem v bocích věže.

Tolik o technické stránce projektu. Jak lze vidět, mělo se jednat o více než konkurenceschopný střední tank. Horší to bylo s „politickou“ podporou projektu. Hrobařem projektu se stalo vládní rozhodnutí z listopadu 1949, díky němu je zastaven vlastní vývoj tanků a coby základní typ je vybrán T-34/85, vyráběný u nás v licenci. Nekompetentní vedení nechtělo čekat na vývoj vlastního (modernějšího) tanku a odsoudilo předválečnou zbrojní velmoc k úloze nohsleda Sovětského svazu. I v rámci budoucí Varšavské smlouvy šlo produkovat vlastní obrněnou techniku, naše vedení se však v té době zachovalo jako obvykle.

Aby nebylo všem pohromám konec, celý projekt byl samozřejmě označen jako přísně tajný. Podle všeho nedošlo ke stavbě prototypu, poslední československý střední tank zůstal jen ve fázi projektu.

Technické data:

Výrobce: Škoda Plzeň a ČKD Praha
Pouze na papíře.

Hmotnost: 35-40 t
Délka: 6,50 m
Šířka: 3,50 m
Výška: 2,80 m

Pancíř: 20-65 mm
Výzbroj:
- kanón Škoda L/53 ráže 100mm (60-70 nábojů)
- 2x kulomet ráže 7,92 mm (4000 nábojů)
- 1x kulomet ráže 12,7 mm (1000 nábojů)
Osádka: 4-5

Motor: ČKD 16AH145 nebo Škoda AHK, oba vznětový 12-válec
Výkon: 750 HP (559,3) nebo 986,3 HP (735,5 kW)
Max. rychlost: 50-60 km/h

Fotogalerie:

T-50 1946 raný:

T-50 1946 pozdní:

TVP:

T-50/51:

IV. Těžké tanky [Heavy tanks]

Těžké tanky měly v předválečných doktrínách sloužit zejména k průlomu fronty, kde měly ničit obranu protivníka. Předválečná tanková monstra, která měla i několik věží s kanóny a kulomety, však byla vystřídána stroji stejné konstrukce jako střední tanky, ovšem se silnější výzbrojí, pancéřováním i motorem. V průběhu války se ukázalo, že se těžké tanky hodí výborně zejména k obranným bojům, protože na úspěšné rozvíjení útočných operací neměly zpravidla dostatečnou rychlost a dojezd.

I poválečné československo vlastnilo několik těžkých tanků. Byli to sovětské IS-2 a IS-3. Na území československa byl i německý tank Tiger, na který se testoval 75 mm dělo s bubnovým zásobníkem.

Š-III (KSÚ)

Popis/Historie:

V roce 1931 vznikl projekt kombinovaného vozidla KSÚ (Kombinovaný střední útočný vůz). Jednalo se o vozidlo jak s pásovým, tak s kolovým podvozkem. Podle výkresů se mělo jednat o tank s velmi členitou korbou a velkou věží s lafetovaným kanonem typu AB/BA (jednalo se o houfnici ráže 70 mm, do které se dala vložit hlaveň protitankového děla s ráží 37 mm) a dvěma kulomety vz.24 v bocích. Pásový podvozek se sestával z napínacího kola, předního podpůrného kola, osmi pojezdových kol, zadního podpůrného a hnacího kola. Celý tento komplex byl zakrytý pancéřovým plátem. Kolový podvozek byl ukrytý mezi pásy a tvořili ho vepředu řiditelná a v zadu hnaná náprava. Celý stroj o váze kolem 16,5 tuny poháněly dva čtyřválcové motory namontované na jedné převodovce.

Škodovka dostala oficiální objednávku na jeden prototyp v květnu 1933, kdy už byl ve stádiu velké rozpracovanosti. Přibližně ve stejné době firma dochází k názoru, že kombinovaný podvozek je nad její síly a požádá armádu, aby mohla dokončit vozidlo jako čistě pásové, ale se silnějším pancéřováním a jinou výzbrojí. Po změně specifikací zastavili v továrně práce na prototypu a stroj rozebrali. Některé vhodné součástky se s velkou pravděpodobností dostaly do nových konstrukcí.

Po prvotní armádní neústupnosti ohledně změny specifikací vozidla nakonec roku 1934 padlo rozhodnutí na prototypy tanku s čistě pásovým podvozkem. Vznikl tank Š-III s čelním pancířem tloušťky 32 mm, bočním pak od 24 do 30 mm (z pancéřových plechů byl sestavený jen jeden prototyp, druhý byl v rámci úspor z klasické měkké oceli). Byl vyzbrojený dělem Š-III ráže 4,7 cm a těžkým kulometem vz.37 ve věži (tato věž byla standardní pro všechny střední tanky kategorie III, vyvinula ji firma Škoda a vyrobila pouze v jednom exempláři, který střídavě putoval mezi Kopřivnicí a Plzní), druhý těžký kulomet byl lafetovaný v čelní stěně korby. Pohon u obou prototypů byl jiný. První tank měl dva spřažené šestiválcové motory. Druhý poháněl nově vyvinutý osmiválcový motor.

První ze strojů se dostal ke zkouškám na konci roku 1936 a druhý v březnu 1937. Během těchto zkoušek se vyskytlo mnoho závad a nedodělků. Hlavními slabinami byly poddimenzované motory a zastaralý podvozek (ten byl s velkou pravděpodobností stejný jako u kombinovaného vozidla KSÚ). Útočná vozba je oba přijala do stavu až v roce 1939, ale jen jako ukázkové konstrukce do školy ve Vyškově a to jen na krátkou dobu, protože už tehdy se jednalo o jejich likvidaci. Oba po 15. březnu 1939 Wehrmacht převezl do zkušebního střediska v Kummensdorfu. Ještě v roce 1942 odtud posílají jeden šestiválcový motor z tanku Š-III k opravě do Plzně. Další osudy nejsou známy.

Technické data 1. verze / 2. verze:

Výrobce: Škoda Plzeň
Léta v.: 1934-39
Počet: 2 prototypy

Hmotnost: 18,6 t / 19,5 t
Délka: 5,83 m / 6,15 m
Šířka: 2,54 m
Výška: 2,48 m

Pancíř: 16-32 mm
Výzbroj:
- dělo Škoda Š-III ráže 47 mm (80 nábojů)
- 2x těžký kulomet ZB vz.37 (4000 nábojů)
Osádka: 4

Motor: Š-III-6, vodou chlazený šestiválec / Š-III-8, odou chlazený osmiválec
Výkon: 187,3 HP (139,7 kW) / 222 HP (165,5 kW)
Max. rychlost: 25-27,5 km/h

Fotogalerie:

T-III (Tatra 78, KÚV)

Popis/Historie:

Původně zahájila kopřivnická firma Ringhoffer-Tatra konstrukční práce na vývoji dvou kusů Kombinovaného útočného vozu (KÚV), dle objednávky Ministerstva národní obrany, s podmínkou, že otočnou věž a zbraně vyvine a dodá plzeňská Škodovka. Podmínkou objednávky byl i termín dodávky těchto dvou podvozků ke dni 30. září 1933. Pojem kombinovaný byl v tomto případě určen pro kolo-pásovou variantu podvozku, který se mohl pohybovat buď po kolech nebo po pásech. Jednalo se o módně-technicko-taktickou úvahu o možnosti urychleného přesunu na kolech na větší vzdálenosti a o použití pásového podvozku pro jízdu v terénu. Díky přetrvávajícím potížím s technickým řešením KÚV, dochází samo MNO k změně názoru a požaduje 16. dubna 1934 dodání dvou kusů čistě pásových podvozků tanku T-III. Zároveň změnilo i své požadavky na pancéřování tanku. Změna zadání vycházela z nové představy o rozdělení úloh útočných vozidel na bojišti. Tatrovácká konstrukce měla odpovídat III. stupni kategorizace československé útočné vozby. Do této jakostní třídy byly zařazeny tanky určené k boji s tanky a k proražení polních předem připravených obranných postavení. V interních dokumentech firmy figuruje toto vozidlo pod označením Tatra typ 78 (typ 78, T-78) a v obchodní korespondenci s československou vojenskou správou (VS) je zase použito označení T-III.

V březnu 1936 bylo dokončeno sestavení prototypů s výrobními čísly 20584 a 20585. Jízdní zkoušky z 27. března odhalily nedostatky, které komise složená ze zástupců továrny a Vojenského technického a leteckého ústavu navrhla k odstranění. Komise vyslaná VTLÚ 27. června téhož roku, zjistila stupeň rozpracování obou prototypů a zároveň s konečnou platností rozhodla o rozmístění vnitřního zařízení. Prototypy jsou dokončeny k 9. říjnu 1936 a po technické prohlídce je vystaven soupis závad, který je nutno odstranit. Zástupce továrny inž. Uebelacker žádal o prodloužení termínu k dohotovení obou vozidel do 15. prosince 1936. Z plzeňské Škodovky dorazila jedna kompletní tanková věž, jenž byla konstruována jako jednotná pro všechny vyvíjené tanky řady III.

Jízdní a technické zkoušky, pod vedením škpt. pěch. Karla Dvořáka, byly zahájeny až 22. února 1937 a do 25. března najezdil prototyp bez věže 363 km a prototyp s věží najezdil do 11. března 460 km. Oba stroje trpěly četnými poruchami. Po opravách měly zkoušky pokračovat až do 15. června, ale i po tomto datu je v listopadu provedena další zkušební jízda. VTLÚ vytkla Tatrovce pět základních nedostatků a požaduje jejich odstranění. Zkušební jízdy pod dohledem VS pokračují i v následujícím roce, kteréjsou často přerušovány a vzniklé potíže odstraňovány, přesto oba prototypy trpěly trvalými nedostatky v chlazení, přílišným namáhání mechanizmů náhonů a obrovskou spotřebou paliva a oleje.

K 31. květnu 1937 oznamuje škpt. Dvořák III. odboru VTLÚ, že s prototypem který má přiděleno vojenské evidenční číslo 13.640 je od začátku zkoušek najeto 1030 km a číslem 16.641 je dosaženo 1273 km. Prototypy nikdy neabsolvovaly plnohodnotné vojskové zkoušky. Koncem září 1938 jsou oba stroje předány do vyškovského Učiliště útočné vozby a zde byla ponechána jako ukázková vozidla středních tanků až do doby než se rozhodne o jejich likvidaci.