Československá technika, aneb tanky našeho původu (6. díl)

25. 7. 2013 | 15:27 World of Tanks

Vítáme Vás u šestého vydání Playzone článku na téma: "Naše československé tanky."

Vítáme Vás u šestého vydání Playzone článku na téma: "Naše československé tanky."

Předchozí/Následující díl:

Předchozí: 1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl, 5. díl
Následující: 7. díl, 8. díl, 9. díl, 10. díl

Obsah:

Střední tanky:
- ŠP-II-b, Atypický tank Tatra, ST vz. 39

3. Střední tanky [Medium tanks]

Střední tanky byly v předválečných doktrínách označovány většinou jako podpůrné prostředky pěchoty, které měly ničit cíle, znemožňující její pohyb (pěchotu nepřítele, kanóny, minomety, kulometná hnízda). Postupně však přejímaly úkoly lehkých tanků a staly se z nich univerzální tanky pro boj s tanky, dělostřelectvem i s pěchotou protivníka.

Československo používalo mnoho středních tanků, ať už darovaných či ukořistěných. Jednalo se například o britské tanky: Challenger I, Cromwell IV a VI i legendární tank Sherman Firefly (používaný i Československou samostatnou obrněnou brigádou během 2. světové války), který byl jako jeden z mála spojeneckých tanků, který dokázal probít Pz. VI Tiger, tímto tankem byl zabit například i Michael Wittmann v tanku č. 007 (tohle číslo značí nejlepší z nejlepších, proto ho má i James Bond :) ).

Na území Československa bylo mnoho poškozených, opuštěných i zničených tanků, nejčastěji německé. Tyto tanky byly opraveny a přidány do výzbroje armády pro výcvik. Jednalo se o tank T-40/75 N který znáte jako Pz.Kpfw. IV. Armáda vlastnila kolem 80 kusů tanků ve verzích: G, H a J. Tanky byly i upravovány, kdy např. na podvozek tanku verze Ausf. J byla namontována věž verze Ausf. D.

Dalším a posledním německým středním tankem využívaným československou armádou byl T-42/75 N, známý jako Pz.Kpfw V "Panther". Na tento tank vzniklo také mnoho projektů o přestavbě na samohybné dělo (o kterých si budeme povídat v posledním díle), spíše se tento typ tanku používal jako tahač a vyprošťovací vozidlo.

Posledními tanky cizího původu jsou T-34/76 a T-34/85. Jak už všichni víte, jedná se o sovětské legendární střední tanky. Tyto tanky u nás také měli mnoho verzí, ať už vyprošťovací nebo jeřábový, dokonce vzniknul i projekt T-34/100, který měl být vyzbrojen 100 mm dělem a těmito tanky se Škoda inspirovala i u středního tanku T-24/25 (o kterých si budeme povídat v příštím díle).

ŠP-II-b

Popis/Historie:

Po neúspěchu škodováckého Š-II-b a P-II-b od firmy ČKD, se Škodovy závody a ČKD dohodly na společném projektu pěchotního tanku pod označením ŠP-II-b. Dohodu spolu uzavřeli 30. července 1936. Armáda proti jejich nabídce nic neměla. Firmy i armáda optimisticky doufaly, že prototyp bude dokončen v květnu 1937 a výroba začne o další dva měsíce později. Tyto plány ale brzy vzaly za své, pro časté neshody mezi firmami a také změnou specifikací tanku.

Původně armáda specifikovala vozidlo s celkovou hmotností 13 tun, pancéřováním na všech stranách tloušťky 25 mm a dělem ráže 37 mm. Po velice mizerných výsledcích zkoušek tanků T-III a Š-III změnila požadavky na vozidlo s hmotností 16 tun, přičemž mělo mít 32 mm pancéřování a 47 mm kanón Škoda. Což už ovšem neodpovídalo klasifikaci jako lehký pěchotní tank (II-b bylo označení pro lehké pěchotní tanky), ale už jako tank střední (čili kategorie III).

Podle dohody měla Škodovka na starosti věž s výzbrojí, podvozek a systém pneumatického řízení. ČKD měla vyvinout korbu tanku, motor, převodovku a elektroinstalaci. Kompletní montáž a odzkoušení vozidla měla provést opět Škoda. Případná výroba měla probíhat půl na půl v obou podnicích.

Prototyp vyjel na konci roku 1937. K oficiálním vojenským zkouškám byl předán 5. března 1938. Během zkoušek, které pro tento typ skončily už 24. března, tank nenajel ani 700 km, protože ho neustále provázely poruchy. Nejvíce problémů vykazovalo pneumatické ovládání a motor. Většinu roku 1938 strávil na opravách v Plzni. Škoda o stroj nejevila zájem a teprve hrozba nezaplacení firmu donutila, aby dokončila veškeré opravy. Tank armádě vyexpedovala až 23. února 1939. V té době se už jednalo o nepotřebný stroj, který armáda odeslala k 2. PÚV ve Vyškově, kde sloužil jako učební pomůcka v Učilišti útočné vozby. Ve Vyškově ho také po okupaci zabavili Němci. V té době měl vymontovanou výzbroj včetně čelní desky věže. Další osudy tohoto stroje nejsou známy. Zřejmě byl odvezen do Kummensdorfu, kde byl společně s další zabavenou technikou zkoušen. Tak neslavně končí jediný předválečný pokus o společný vývoj firem Škoda a ČKD, za který armáda nakonec zaplatila téměř milion a půl korun.

Již krátce po podepsání dohody začaly obě firmy pracovat na svých vlastních projektech. ČKD na V-8-H a Škoda na Š-II-c. Oba tanky měly část komponentů z nešťastného ŠP-II-b. Oba se spolu s tankem ŠP-II-b zúčastnily armádní soutěže z roku 1938. Přičemž ŠP-II-b a Š-II-c (později se upravený jako T-21 stal základem maďarského tanku Turán) zcela propadly, protože nebyly zdaleka dokončeny.

Technické data:

Výrobce: ČKD Praha a Škoda Plzeň
Léta v.: 1938-39
Počet: 1 prototyp

Hmotnost: 16,55 t
Délka: 5,38 m
Šířka: 2,44 m
Výška: 2,29 m

Pancíř: 10-30 mm
Výzbroj:
- 4,7 cm dělo Škoda A9
- 2x těžký kulomet vz.37
Osádka: 4

Motor: Praga, vodou chlazený šestiválec
Výkon: 250 HP (148,8 kW)
Max. rychlost: 45,8 km/h

Fotogalerie:

Atypický tank Tatra

Popis/Historie:

V roce 1936 přišla firma Tatra s novým pojetím tanku, která přešla až do projektové fáze a později se stala předmětem patentové ochrany. U zrodu novátorského stroje s atypickou koncepcí stálo sečtení kladů a záporů klasického tanku sestávajícího se z korby, ve které sedí řidič, motorového prostoru a věže s velitelem a střelcem.

Řidič v klasickém tanku má značně omezené zorné pole do stran i do dály. Z obou stran ho zmenšují blatníky a samotné pásy. Pohled do dály zase zkracuje umístění průhledů jen pár desítek centimetrů nad zemí. Řidič je tedy téměř stále závislý na velitelovi, který ho musí podrobně navigovat v nerovnostech terénu (nejen tedy v bojových situacích). Tato činnost naopak značně přetěžuje velitele, který má větší problémy s vyhledáváním nepřítele a s případnou rychlou reakcí v boji. Další problémy jsou s municí, která bývá z větší části uložena v korbě. Při různém natočení věže je munice v různých vzdálenostech (někdy téměř mimo dosah) od střelce-nabíječe. Nehledě na to, že se společně s velitelem pohybují ve velice stísněném prostoru. Posledním záporem konstrukce je uložení motoru a nádrží ve stejné korbě. Při zásahu motoru tak může dojít k rychlému rozšíření ohně do prostoru posádky. Protipožární přepážky, které tento problém mají řešit, jsou příliš těžké. Společně s pancéřováním hluchých míst značně ubírají z výkonu motoru.

Větší část těchto problémů měla vyřešit nová Tatrovácká koncepce. Sestávala ze dvou podvozků (koncepčně vycházely z tanku T-78, nebo-li T-III) k sobě spojených motorovým prostorem, pancéřovou deskou korby a hřídelí napínacích kol. Oba podvozky byly koncipovány jako rám sestavený z podlahy a postranic z pancéřových ploten. Postranice nesly pojezdové ústrojí, které bylo tvořeno z osmi pojezdových kol (po dvojicích uložené ve vozíku, dvě dvojice tvořily vozík, tento vozík odpružovaly listová pera), jednoho pevného nájezdného kola, napínacího kola vepředu, čtyř podpůrných kladek a hnacího kola vzadu. Hnací kola tvořila s motorovým prostorem jeden konstrukční celek.

Motor ležel společně s převodovkami, řídícím mechanizmem a nádržemi v samostatné korbě kryté pancéřovým plechem. Na dno motorového prostoru navazovala podlaha části bojového prostoru (pancéřová deska spojovala jednotlivé pojezdové skupiny). Tato plošina nesla hlavní prvek konstrukce a to velký dutý sloup, na kterém se otáčela velká věž a na kterém seděla nepohyblivá budka řidiče. V tomto sloupu také vedly řídící mechanismy (pro snadnější řízení byly z části hydraulicky posíleny).

Jak už bylo popsáno, na tomto sloupu byla otočně uložena velká věž s 47mm protitankovým dělem a kulometem vz.35. Ve věži měli mít své stanoviště střelec a velitel tanku. Dále v ní byla vezena veškerá munice a byla tedy stále ve stejné vzdálenosti od děla. Její otáčení bylo prováděno motoricky a na přesné dotočení nebo na nouzové natáčení také ručně. Uložení většiny váhy dolů a doprostřed mělo mít pozitivní vliv na jízdní vlastnosti a to hlavně v terénu. Posádka do tanku nastupovala dvířky v zadní části věže.

Řidič seděl v nepohyblivé budce na sloupu a střeše věže. Z tohoto místa měl velmi dobrý výhled do okolí. K pozorování využíval průzory ve všech stěnách nástavby. Na střeše byl poklop pro nástup řidiče do vozidla. Kromě řízení, které bylo zřejmě prováděno klasicky pomocí dvou směrových pák, řadícího mechanismu a brzdného a plynového pedálu, měl také obsluhovat druhý těžký kulomet vz.35 uložený v pravé straně věžičky. Zřejmě se dal zaaretovat do stabilní polohy a odpalovat pomocí bowdenu.

Celkově byl tank navržený tak, že měl minimalizovanou plochu pancéřových plechů, což při zachování hmotnosti 15 tun u středních tanků vedlo ke zvýšení tloušťky stěn. Čelní pancéřování věže a budky bylo 50mm, boční 45mm a strop s podlahou 16mm (při 15 tunách měl T-III nejsilnější pancíř s tloušťky 32mm). Pohánět ho měl stejný hvězdicový jedenáctiválec, který byl použit u tanku T-78. Tento motor se později neosvědčil a to hlavně kvůli přehřívání a vysoké spotřebě paliva a oleje (byl jednou z hlavních příčin selhání tanku T-78). V terénu měl dosahovat podobných jízdních vlastností, jaké se očekávaly od tanku T-78.

nto projekt tedy vznikl v roce 1936. Jeho název zněl:„Projekt tanku s otáčivou věží a nástavkem.“ 6.srpna 1936 byla firmou podána přihláška na patentový úřad. Patent byl vystaven od ledna 1938. Stavba prototypu však nebyla nikdy zahájena a tento stroj tak zůstal jen na papíře.

Technické data:

Výrobce: Tatra Kopřivnice
Navrženo.: 1936
Pouze na papíře

Hmotnost: 15 t

Pancíř: 16-55 mm
Výzbroj:
- protitankové dělo ráže 47 mm
- kulomet vz. 35
Osádka: 3

Motor: Tatra T-78, vodou chlazený
Výkon: 276 HP (205,9 kW)

Fotogalerie:

ST vz. 39 (V-8-H)

Popis/Historie:

Na podzim roku 1937 naplánovala Branná moc Republiky československé srovnávací zkoušky všech dostupných typů tanků, ze kterých měly být vybrány nové standardní tanky, které by doplnily stav jednotek útočné vozby. V kategorii středních tanků se těchto zkoušek měly zúčastnit původně soukromě vyvíjené tanky na export Škoda Š-II-c a Praga V-8-H a také armádou objednaný stroj Škoda-Praga ŠP-II-b.

Vývoj tanku s označením V-8-H (V-8 typ motoru, H pásová vozidla) nebo také V-8-He započal v říjnu 1936, tedy přibližně ve stejnou dobu, kdy se firma Škoda a ČKD dohodly na spolupráci ve vývoji armádou objednaného lehkého pěchotního tanku, později středního ŠP-II-b. Vývojové práce byly urychleny přebráním mnoha komponentů ze společného projektu. Díky tomu byl prototyp připraven k prvním továrním zkouškám už v létě roku 1937. V té době se vlastně jednalo pouze o technologický vzorek s maketou věže bez výzbroje a velké části vnitřního vybavení, ale s hmotnostní kompenzací. Po říjnovém rozhodnutí Ministerstva obrany o srovnávacích zkouškách, byl tank na konci prosince zapůjčen k armádním testům do Milovic. První zkoušky ale vůbec neprobíhaly podle představ armádních činitelů, ale ani podle ČKD. Do února 1938 se vyskytlo 143 závad, z nichž 16 bylo závažného charakteru. Největší problémy vykazoval výkonný, ale ještě nevyladěný motor Praga NR. Problémy vykazovalo o pojezdové ústrojí, které relativně snadno shazovalo gumové bandážování nosných koleček. Do března 1938 tank absolvoval první velkou přestavbu, kdy byla změněna motorová sekce a podvozek. Po této přestavbě byly zkoušky znovu obnoveny a to v urychleném tempu, kdy se denní průměr pohyboval kolem 150 km. Zkoušející řidiči si pochvalovali snadné ovládání a nepříliš náročnou údržbu.I přes velké zlepšení výkonů byli členové zkušební komise stále nespokojení a do dalšího přerušení zkoušek v dubnu navrhli několik podstatných změn v konstrukci. Rekonstrukce se týkala samotného tvaru korby a to hlavně zabudování nové lomené čelní stěny s kulometnou výzbrojí a rozšíření bojového prostoru nad pásy v místě věnce věže. Stroj také konečně obdržel kompletní věž s dělem Škoda A11 ráže 47 mm a kulometem ZB-53. Drobnějších změn doznal opět motor s chlazením, převodová skříň a podvozek. V květnu byly veškeré přestavby hotové a mohly tak pokračovat jízdní, ale už i střelecké zkoušky. Tyto testy probíhaly až do poloviny srpna, kdy byl tank odeslán do továrny k výměně převodovky s lepším rozložením rychlostí. Během celých zkoušek, tedy od ledna do srpna 1938, vozidlo najezdilo 12 735 km, z toho 5 473 v obtížném terénu.

Kvůli rychle se zhoršující politice situaci se 20. dubna 1938 armáda rozhodla objednat 300 tanků. Předběžná objednávka byla protlačena ještě před koncem oficiálních zkoušek a to i přes nedoporučení zkušební komise, která konstrukci nepovažovala za vyzrálou. Hlavním důvodem rozhodnutí se pro tento tank byla skutečnost, že V-8-H byl jediný tank této kategorie, který by byl schopný po odstranění závad jít v blízké budoucnosti do sériové výroby. Montáž tanků měla dle kartelové dohody probíhat v ČKD i ve Škodových závodech. Škoda se zavázala vyrobit 205 tanků a všechna děla. ČKD mělo vyrobit 95 strojů a veškeré převodovky. Pancéřové plechy měly rovným dílem dodávat hutě Poldi Kladno a Vítkovice. Dodávky tanků od ČKD se očekávaly od dubna do konce září 1939. Škoda si vytyčila termín od července 1939 do února 1940. Velký problém podobně jako u LT vz. 38 představovala cena kompletního vozidla. MNO počítalo s cenou necelých 998 000 korun za kus, ale ČKD požadovalo za plně vybavený tank 1 250 000 korun. I přes tuto vysokou cenu MNO nakonec v srpnu celou objednávku potvrdilo a v obou podnicích začala příprava na sériovou výrobu. Ve vypjatých zářijových dnech narostla objednávka o dalších 150 kusů. Krátce po Mnichovské dohodě ale byla stornována, stejně jako celá původní zakázka na 300 kusů.

I když bylo o osudu stroje v našich službách rozhodnuto již v říjnu 1938, probíhaly armádní zkoušky ještě do poloviny listopadu. V tomto období najezdilo vozidlo dalších 1 500 km. 17. listopadu 1938 MNO navrhlo firmě ČKD, aby byl stroj V-8-H oficiálně zaveden do stavu armády a obdržel tak označení Střední tank vzor 39, tedy ST vz. 39. MNO tím nabízelo zvýšení atraktivnosti typu u zahraničních zákazníků. Za tento počin ale požadovalo provizi 5% z ceny za stroj, aby tak alespoň částečně pokryly vysoké náklady spojené s vývojem. ČKD na tento krok zřejmě nepřistoupila a dál stroj nabízela pod továrním označením V-8-H. Povolení k vývozu do zahraničí přišlo 21. listopadu.

Po okupaci zbytku Československa 15.března 1939 byl tank V-8-H zástupci německého zbrojního úřadu vybrán k armádním zkouškám na polygonu v Eisenachu. Výsledkem v květnu konaných čtrnáctidenních testů byla objednávka z listopadu 1939 na výrobu dalšího prototypu, který ale opět spíše odpovídal zkušebnímu vzorku, protože místo věže obdržel pouze betonový blok simulující zátěž. O výzbroji a tím pádem konstrukci celé věže nebylo zatím rozhodnuto. Tento prototyp označený V-8-H II (druhá varianta) nebo také V-8-Hz (zkušební) se ve druhé polovině roku 1940 podrobil testům v německém Kummersdorfu. Wehrmacht sice vozidlo odkoupil, ale o jeho výrobě se silnější výzbrojí německého původu se nikdy nejednalo. Hlavním důvodem byly podobné technické parametry se sériově vyráběným PzKpfw III.

I po německé okupaci se firma snažila s tímto vozem prorazit na mezinárodní trh. V létě 1939 požádalo Rumunsko o předvedení bývalých československých konstrukcí na rumunském území. Šlo o tanky V-8-H, T-21 a R-2-a. Během zkoušek z října a listopadu 1939, měly vozy určité technické problémy, ale v konečném výsledku všechny stroje prošly zkouškami úspěšně. Rumunské velení proto také dlouho váhalo, který tank vybrat. Jednu dobu preferovalo R-2-a, později V-8-H a až teprve v lednu 1941 objednali 216 tanků T-21, kterým už administrativně přidělilo označení R-3. Podobně neúspěšné bylo i testování a jednání pro Itálii a nabídka Číně a SSSR. Transakce ztroskotávaly i na vysoké ceně vozidla. Nejnadějněji se situace vyvíjela při jednání se Švédskem v roce 1941. To mělo zájem o koupi licence vozidla V-8-H-Sv se silnějším pancířem upraveného pro motor Volvo a silnější kanon Bofors ráže 75 mm. Švédové dokonce shlédli zkoušky původního vozidla v terénu a ocenili jeho jízdní vlastnosti. Bohužel pro BMM se ale nakonec rozhodli pro domácí stroj od firmy Landsverk a jejich tank LAGO zavedený do výroby jako Strv m/42. Posledním vážným zákazníkem bylo Turecko, které chtělo střední tank s kanonem ráže 37 mm z lehkého tanku LT vz. 38, čili dělem Škoda A7. Z nabídky vlivem různých okolností a špatné mezinárodní situace sešlo. Oba velmi zastaralé prototypy válku přežily a krátce po ní byly předváděny zástupcům naší nově vznikající armády. V dalších letech stopa našeho nejvyspělejšího předválečného tanku mizí v některých z našich hutí.