Vítáme Vás u třetího vydání Playzone článku na téma: "Naše československé tanky."
Předchozí/Následující díl:
Předchozí: 1. díl, 2. díl
Následující: 4. díl, 5. díl, 6. díl, 7. díl, 8. díl, 9. díl, 10. díl
Obsah:
Lehké tanky: Kolohousenka, P-II (LT 34), Š-II, P-II-a, Š-II-a (LT 35), P-II-b, Š-II-b
Kolohousenka (KH-50/60/70)
Popis/Historie:
Tato zajímavá koncepce tanku (nebo dělostřeleckého traktoru) vznikla v polovině dvacátých let. Jednalo se vlastně o kombinaci klasického kolového a pásového podvozku. Kola měla sloužit pro dlouhé přesuny a boje na silnicích, zatím co pásový (housenkový) podvozek se měl použít jen při bojových akcích v terénu. Hlavními důvody k vývoji takového typu byla rychlost přesunu a také malá životnost článků pásů a pásové pojezdové skupiny.
Jeden ze systémů vyvinul americký konstruktér Christie, jehož vozidla měla samostatně odpružená kola. Po sundání pásů a zařazení speciální převodové skříně jelo vozidlo po hnaných kolech. Jinak byly pásy hnány jako u klasických tanků. Tento systém použili Britové u rychlých jezdeckých tanků, ale hlavně Sověti na svých tancích typu BT. (pozn. někteří autoři mylně uvádějí podvozek tanku LT vz.38 jako systém Christie)
Československá armáda koupila komplikovanější systém od firmy Ing. Vollmera. Ten slučoval zdvíhací čtyřkolový podvozek a pásový podvozek z dělostřeleckého traktoru Hanomag WD-50 (tento traktor později vyráběla v licenci firma ČKD). K přeměně mezi pásy a koly sloužily speciální rampy, které vozidlo vozilo připevněné na bocích trupu. Celá operace trvala přibližně 15 minut.
Armáda podstoupila práva na výrobu firmám Ringhoffer (později Tatra), Laurin a Klement (později součást firmy Škoda) a Breitfeld-Daněk (pozdější část ČKD). Tyto firmy v kooperaci vyrobily dvě vozidla nazvaná KH-50. Jednalo se o prototypy dělostřeleckých traktorů. Obě vozidla byla důkladně zkoušena Vojenským technickým ústavem, ale výsledky nebyly uspokojivé. První prototyp museli brzo vyřadit pro naprostou opotřebovanost. Druhý stroj upravili do tankové podoby s pěchotním dělem ráže 37mm ve válcové věži. Po další úpravě vyměnily věž s dělem za kuželovou věžičku s dvojicí těžkých kulometů vz.24. Tento typ byl roku 1930 přijat armádou pod označením KH-60. V té době se už jednalo o zastaralou koncepci a o sériové výrobě se neuvažovalo. I když bylo vozidlo přijato do stavu armády, využívalo se především k výcviku a už po pětileté službě ho vyřadily z aktivní služby a převedli do vznikající školy útočné vozby ve Vyškově jako statickou pomůcku. Nejzajímavější je fakt, že i v roce 1939 ho německé rozpoznávací tabulky uváděly jako aktivní typ. Roku 1927 firmy prodaly dva další stroje KH-60 do Sovětského svazu a ještě o tři roky později firma ČKD jedno vozidlo KH-70 do Itálie.
Neúspěch koncepce kolohousenky KH-60 neodradil vrchní velení od myšlenky kombinovaných vozidel. V roce 1932 požádalo firmy Škoda a Tatra o vyvinutí těžkých tanků s kombinovaným podvozkem. Ani jedna firma nesměla použít Vollmerův systém, protože byl chráněn patenty a také nenaplnil očekávané výsledky. Obě firmy navrhly své typy, ale ani jeden se nedal v praxi použít, protože je pronásledovaly spousty mechanických těžkostí a závad (více v sekcích nepřijatá vozidla firem Škoda a Tatra)
Velmi podobný projekt je i WB-10, o který se pokoušeli Poláci. Vozidlo mělo být obojživelné, ale jestli se nepletu, tak se jim utopilo :)
Technické data KH-50/KH-60/KH-70:
Výrobce: ČKD Praha; Škoda Plzeň; Tatra Kopřivnice
Léta v.: 1925-30
Počet: 2 prototypy, jeden přepracován na tank + 3 na export
Hmotnost: 7,9 t / 8,5 t / 9 t
Délka: 4,5 m / 4,5 m / 5,4 m
Šířka: 2,39 m
Výška: 2,53 m (kola), 2,38 (pásy)
Pancíř: 6-14 mm
Výzbroj:
- 1x dělo: Škoda ráže 37 mm
- 2x těžký kulomet: vz.24 ráže 7,92 mm
Osádka: 2
Motor: Škoda, vodou chlazený čtyřválec
Výkon: 50 HP (37,3 kW) / 60 HP (44,3 kW) / 70 HP (52,2 kW)
Max. rychlost: 35 km/h (kola), 15 km/h (pásy) / 45 km/h (kola), 18 km/h (pásy) / 60 km/h (kola), 18 km/h (pásy)
Fotogalerie:
KH-50: 
KH-60:
P-II (LT vz. 34)
Popis/Historie:
Vznikl vlastně jako soukromá iniciativa ČKD, po neúspěchu tančíku vz. 33. Armáda jej přijala do výzbroje a paradoxně až poté dodatečně vypsala specifikace. Vycházelo se z tzv. "Zprávy o tankové otázce" z roku 1934, která specifikovala potřebu nových lehkých tankových prostředků pro podporu jezdectva a pěchoty. Vznikla tím jaká si kategorizace:
Kategorie II - tank s pancéřováním o tloušťce 15 mm
Kategorie II-a - jezdecký tank pro spolupráci s jednotkami jezdectva a pěchoty, při útoku na nepřipravená obranná postavení, pancíř takovýchto tanků byl specifikovaný - čelní o tloušťce 25 mm, boční o tl. 15 mm
Kategorie II-b - tank pro podporu pěchoty s pancéřováním na celém tanku o tloušťce 25 mm
Všechny tyto tanky měly být vyzbrojeny dělem ráže 37 mm a dvěma těžkými kulomety.
Kategorie III - střední tanky s pancéřováním o tloušťce 32 mm a dělem ráže 47 mm, tyto vozy měly sloužit k útokům na připravená obranná postavení a k boji s tanky nepřítele.
Začátek vývoje vozidla začal v první polovině 1931 a prototyp byl k dispozici v listopadu 1932, kdy začaly náročné testy tanku. Tank z testů vyšel bez vážnějších poruch, celkově byla jeho konstrukce a jízdní vlastnosti posuzovány kladně. V únoru 1933 následovala objednávka 50 strojů, oficiální označení bylo LT vz. 34. První tanky začali v továrně vyrábět v září 1933, ale kvůli špatné kvality plechů z Poldiny Hutě, které při nastřelovacích zkouškách praskaly, byly první stroje k dispozici až 23. dubna 1934. Tyto tanky nesly pouze improvizovanou výzbroj složenou z jednoho lehkého kulometu ZB-26 v čelní stěně kuželovité věže a druhého kulometu téhož typu ve středu čelní desky korby. Důvodem byla stále nedořešená otázka děla a kulometů. Zúčastnily se v rámci pluku útočné vozby v Milovicích květnových manévrů. Sice je ještě provázely drobné poruchy, ale prokázaly dobré jízdní vlastnosti v terénu. Vážnější vadou byl 15 mm pancíř, který nemohl odolávat protitankovým dělům, a také snadné shazování pásů při prudkém zatáčení. Úplné výzbroje a zadního nástavku věže se tanky dočkaly v srpnu 1936, tedy až po výrobě tanků zbylých sérií. Odevzdáním těchto prvních šesti tanků byla celá objednávka považována za uzavřenou.
Tanky byly vyráběny a dodávány podle nových přejímacích podmínek a termínů. Druhá série 20 vozidel byla armádou převzata v prosinci 1935. Protože tanky LT vz. 34 byly navrženy v době, kdy se nevědělo přesně, jaké mají mít vlastnosti a jejich pancéřování bylo slabé, byly v první linii brzo nahrazeny modernějšími tanky LT vz. 35. Od roku 1937 měly sloužit jako průzkumná vozidla v řadách předzvědných oddílů, ale k této činnosti se kvůli nízké rychlosti a vysokému hluku příliš nehodily. Dále sloužily jako vozidla pro výcvik posádek a k testování protitankových překážek a lehkého opevnění. Celkově se ale jejich bojová hodnota rychle snižovala a to hlavně kvůli vysokému počtu naježděných kilometrů. I tak ale byly připraveny k nasazení během mobilizace v roce 1938.
Roku 1937 ČKD nabídlo armádě, že do prototypu tanku namontuje novou převodovku Praga-Wilson a upraví podvozek proti sesmekávání pásů. Upravený tank dostal firemní označení P-II-R (rekonstruovaný). Po dalších úpravách, kdy byl namontován nový motor Scania, dělo Škoda A7 a bylo zesíleno čelní pancéřování, firma ČKD přihlásila tento typ do armádní soutěže z roku 1938 na nový typ standardního lehkého tanku. Tank s novým armádním označením LT vz. 34R měl díky většímu výkonu motoru vyšší rychlost a větší dojezd, méně se opotřebovávaly spojky a tank neshazoval tak snadno pásy v terénu. Na základě výborných výsledků zkoušek bylo doporučeno přestavět všech padesát tanků LT vz. 34 na tento nový standard. Armáda by tak získala s relativně malými náklady daleko hodnotnější tank. Mnichovské události však veškerým dalším plánům zabránily.
Po březnu 1939 se Němcům díky popsaným reorganizacím dostalo do rukou 23 tanků a prototyp. O jejich službě v německých rukách není příliš známo, ale byly převezeny do Königsbornu u Magdeburku, kde se shromažďovala veškerá československá obrněná technika. Jejich počet a na tu dobu stále silná výzbroj, ale stále představoval určitý bojový potenciál, který asi Němci nepřehlíželi. Dá se předpokládat, že byly nějaký čas používány minimálně jako výcvikové. Jejich nasazení u prvoliniových jednotek je ale vysoce nepravděpodobné. Na začátku března 1940 se v ČKD zrodila myšlenka na prodej Němci ukořistěných strojů do Lotyšska. Firma chtěla od Wehrmachtu získat zpět všech 23 strojů a zrekonstruovat je do podoby LT vz. 34R. O celé transakci, která se nakonec neuskutečnila, se bohužel víc informací nedochovalo.
Technické data:
Výrobce: ČKD Praha
Léta v.: 1934-36
Počet: 50 + 1 prototyp
Hmotnost: 7,5 t
Délka: 4,6 m
Šířka: 2,1 m
Výška: 2,22 m
Pancíř: 8-15 mm
Výzbroj:
- kanon vz. 34ÚV ráže 37 mm
- 2x kulomet vz.35 ráže 7,92 mm
Osádka: 3
Motor: Praga, vodou chlazený čtyřválec
Výkon: 62,5 HP (46,2 kW)
Max. rychlost: 30 km/h
Fotogalerie:
Š-II (SU)
Popis/Historie:
Jedná se o prototyp lehkého tanku vyvinutého firmou Škoda Plzeň jako odpověď na tank P-II od konkurenční ČKD a naprosté zklamání z jízdních a technických vlastností tančíku MU-6, který firma považovala za přechod ke kategorii tanků. Ve své podstatě se mělo jednat o technologický vzorek pro budoucí tanky od firmy Škoda. Počáteční Navrženoové a konstrukční práce na tanku s prvotním označením S.Ú.V. (střední útočný vůz), později jen zkráceně S.U., spadají ke konci roku 1933. Následná výroba prototypu se datuje k první polovině roku 1934 a firemní provozně technické zkoušky na léto. Na podzim téhož roku je na požádání Ministerstva národní obrany stroj zapůjčen do Milovic k seznamovacím zkouškám a je mu přiděleno označení dle armádních specifikací Š-II. V téže době byl představen i zástupcům Rumunska a Jugoslávie. Bohužel ani z jedné jízdně technické ukázky nejsou známy nějaké ucelené Charakteristikarmace. Je vysoce pravděpodobné, že prototyp tanku byl rozebrán ještě v roce 1935 a některé z jeho komponent včetně vylepšeného a zálohovaného pneumatického systému byly použity na prototypu Š-II-a.
Technické data:
Výrobce: Škoda Plzeň
Léta v.: 1934
Počet: 1 prototyp
Hmotnost: 7,6 t
Délka: 4,5 m
Šířka: 1,9 m
Výška: 1,95 m
Pancíř: 8-15 mm
Výzbroj:
- dělo Škoda A2 ráže 47 mm
- 2x kulomet vz.24 ráže 7,92 mm
Osádka: 3
Motor: Škoda, vodou chlazený čtyřválec
Výkon: 110 HP (81,3 kW)
Max. rychlost: 31 km/h
Fotogalerie:
P-II-a
Popis/Historie
Na základě vyhodnocení tankové otázky z roku 1934 stanovil Hlavní štáb specifikace na nové kategorie tanků, kterými by byla vyzbrojena československá armáda. Největší priorita byla kladena na kategorii II-a tedy na kategorii lehkých tanků pro podporu jezdectva s pancéřováním na čelních plochách tlustým 25 mm a na bocích 15 mm. Dále měla maximální rychlost stroje přesahovat 30 km/h. Do následně vyhlášené soutěže se ČKD přihlásila s tankem vyvinutým z již zavedeného LT vz.34, který měl jako první tank z ČKD planetovou převodovku typu Willson.
Srovnávací zkoušky pod patronací VTLÚ (Vojenský technický a letecký ústav) u Pluku útočné vozby v Milovicích, kterých se zúčastnily stroje Š-II-a z plzeňské Škodovky a P-II-a z pražské ČKD, započaly na konci června a skončily v polovině července 1935. Oba stroje zkrácené testy bez problémů zvládly, přičemž jejich jízdní vlastnosti byly srovnatelné. Pro P-II-a hovořila jednodušší konstrukce a nižší provozní náklady, proti ní stálo slabší pancéřování a v porovnání s konkurencí i těžší řízení. Za dodnes nevyjasněných okolností byl vybrán tank z Plzně, tedy Š-II-a. Hlavním důvodem nepřijetí tanku z ČKD byl fakt, že se jednalo o tank vycházející z LT vz.34, který byl na konci svého vývoje a nebylo možno ho už dál efektivně zdokonalovat. Nutno dodat, že tento argument se v pozdějším období nepotvrdil. S největší pravděpodobností se ale jednalo o lobby Agrární strany, se kterou byla Škoda úzce provázána.
Po ukončení zkoušek byl prototyp tanku P-II-a vrácen firmě, která se ho snažila prodat do zahraničí, ale nezařazení tanku do stavu československé armády uzavřel tomuto typu veškeré možnosti k exportu. Neuspěla ani vývojová varianta P-II-aj vyprojektovaná pro Jugoslávii, ale nakonec objednaná Rumunskem, které si na konec pod vlivem neúspěchu v domácím prostředí objednala také plzeňský tank. Fakt, že ČKD tento typ stáhla velmi brzy z nabídky v zahraničí svědčí o tom, že firma samotná už tento typ nepovažovala za perspektivní a zaměřila se na další vývoj nových konstrukcí, s nimiž byla velmi úspěšná.
V průběhu roku 1936 byl tank postupně rozebrán. Část jeho dílů byl a použita při výrobě nových vozidel.
Technické data:
Výrobce: ČKD Praha
Léta v.: 1935
Počet: 1 prototyp
Hmotnost: 8,5 t
Délka: 4,7 m
Šířka: 2,1 m
Výška: 2,36 m
Pancíř: 8-16 mm
Výzbroj:
- kanon vz.34 ÚV ráže 37 mm
- 2x kulomet vz.35 ráže 7,92 mm
Osádka: 3
Motor: Praga SV, vodou chlazený čtyřválec
Výkon: 115 HP (85 kW)
Max. rychlost: 36 km/h
Fotogalerie:
Š-II-a (LT vz. 35)
Popis/Historie:
Impulsem pro vývoj nových typů tanků byl nástup nacistů k moci v sousedním Německu a následná nová doktrína československé armády. Ta v roce 1934 požadovala kategorii tanků určených pro manévrový boj (jak pro jezdecké oddíly, tak pro podporu pěchoty) a to zejména ve složitějším terénu našich pohraničních hor. Soutěže se zúčastnily obě naše přední zbrojovky. Nutno dodat, že obě firmy (hlavně plzeňská Škodovka) použily nekalých praktik včetně údajných úplatků, aby objednávka přišla právě pro ně. Ve stejné době ale obě firmy uzavřely kartelovou dohodu, že ať už vyhraje kterýkoliv typ, jeho výroba bude rozdělena do obou firem.
ČKD se soutěže zúčastnila s typem P-II-a, který konstrukčně vycházel z typu P-II (LT vz.34). Škodovka přišla s tankem označeným Š-II-a, který vyvinula ze svého prototypu SU (později Š-II). Oba prototypy byly dodány do léta 1935 a zúčastnily se zkoušek před armádní komisí. Vítězně vyšel škodovácký typ, i když oba tanky se ve svých parametrech příliš nelišily. Přičemž P-II-a měl nesporně jednodušší systém ovládání. Na druhé straně Š-II-a sliboval do budoucna větší možnost modernizace (tento argument se později nepotvrdil).
Ministerstvo národní obrany objednalo celkem 298 těchto tanků, které se do armády dostaly od 21. prosince 1936 do 8. dubna 1938. Protože se firmy Škoda a ČKD navzájem obviňovaly z neschopnosti a nesolidnosti při výrobě a neustále se objevovaly pochybnosti ohledně konstrukce tanku, armáda se rozhodla k douhodobým zkouškám. Jejich výsledky se dost lišily a byly sporné.
Ať už byly námitky na vozidlo jakékoli, tak armáda měla v polovině třicátých let jeden z nejlepších tanků na světě. Většina problémů byla vyřešena už během výroby a poté, co si na novou zbraň zvykly i osádky, poruchovost klesala. Problémy ani nebyly tak s obávaným pneumatickým řízením, ale spíše s elektrickým vybavením vozu.
Během roku 1938 se začalo se zmiňovanými úpravami na vozidlech. Ve stejné době také docházelo k výměně kulometů ZB vz.35, které byly nahrazovány modernějšími ZB vz.37. Pro oba typy kulometů byly speciální lafety, které se nedaly zaměnit. Během mobilizace měly proto některé tanky místo kulometů v lepším případě provizorní pancéřové desky. Zaměstnanci všech firem se však snažili nedostatky napravit, vyjeli proto spolu s tanky do pole a nové lafety a kulomety montovali na místě. Tyto opravy se projevily na bojové hodnotě československé armády, protože během mobilizace neměla k dispozici plánovaný počet tanků.
Po vyhlášení mobilizace armáda objednala dalších 105 tanků LT vz. 35, protože dodávka nových tanků LT vz. 38 byla ještě v nedohlednu. I když se jednalo o spornou záležitost (v krátké válce by nové vozy nebyly vyrobeny), mohla armáda počítat se zabavenými tanky R-2 pro Rumunsko (což byly exportní tanky upravené z LT vz.35). Tato objednávka ale neplatila dlouho. Ihned po odvolání mobilizace byla stažena.
Během mobilizace se všechny tanky přemístily do svých bojových postavení. Některé byly vyslány do pohraničí na výpomoc proti jednotkám Freikorpsu. Tanky si v těchto akcích počínaly velmi dobře. Palbou ničily kulometná hnízda a snadno překonávaly či bořily barikády. Protože protivník neměl protitankové zbraně, nesetkaly se s takovým odporem, s jakým by se setkaly při bitvě s pravidelnou armádou. Na druhou stranu bojovaly v polních podmínkách odříznuty od svých posádek, bez velké možnosti opravy v případě poruchy či poškození. Po přijetí Mnichovského diktátu se většina tanků vrátila do svých posádek, ale jenom na chvíli, protože na slovenské území a na Podkarpatskou Rus si kladli nároky Maďaři. Na Slovensku byly tanky použity pouze v jedné bitvě, kdy třetí tanková divize s podporou pěchoty odrazila maďarský pluk. Další akce znemožnilo podepsání dohody o podstoupení části slovenského pohraničí Maďarsku. Zato na Podkarpatské Rusi probíhaly tvrdé srážky mezi armádou a maďarskými teroristickými tlupami. Po odražení těchto teroristů se do celé akce pustila pravidelná Maďarská armáda. Velení ale brzy zjistilo, že situace je za současného stavu (hlavně politického) neudržitelná a musela ustoupit. Při ústupu plnily tanky roli přední obrany. Během těchto bojů byly dva tanky zničeny protitankovou střelbou (oba byly později opraveny a využívány maďarskou armádou). Všechny tanky ustoupily na slovenské území, kde je zabavila nově vzniklá armáda Slovenské republiky.
Po přijetí Mnichovského diktátu ztratila armáda zájem o další použití svých tanků a snažila se je prodat. Velký zájem projevila Velká Británie, která neměla podobný typ tanku. Jejich nabídka zněla na sto tanků ze skladů československé armády a druhá stovka nových ze Škodových závodů. Anglická firma Alvis-Straussler dokonce jednala o prodání licence. Dalším zájemcem bylo Polsko. Všechny tyto zakázky zhatila vnitropolitická situace a následná okupace zbytku země.
V roce 1938 byly dva tanky vyslány do SSSR na ukázky. Rudá armáda měla o tank zájem, ale chtěla koupit pouze prototyp, což firma odmítla ze strachu z nelicenční výroby podle vzoru. Škodovka tento tank také vyráběla pro Rumunsko pod označením R-2 a pro Afganistan, respektive pro Bulharsko.
Po obsazení zbytku země padla většina tanků do rukou německého Wehrmachtu (244). Zbytek zůstal na Slovensku (52). Wehrmacht je pod označením PzKpfw 35(t) a s menšími změnami ve vybavení a s jedním členem osádky navíc zařadil do svých tankových jednotek. Svými výkony se tanky přibližovaly k německým PzKpfw III. S obnovením sériové výroby však nepočítali, protože nevěřili složitému pneumatickému systému řízení. Některá vozidla šla do skladů nebo je přestavěli na velitelské vozy, ale naprostá většina byla připravena jako útočné vozidlo na plánovanou invazi do Polska. Té se zúčastnily pouze s minimálními ztrátami. Bylo poškozeno 11 tanků, ale všechny se daly opravit. S téměř stejným úspěchem probíhalo nasazení ve Franci. Pronikly pro tanky téměř neprostupnými Ardenami a dostaly se až ke kanálu La Manche. Během této operace spojenecká obrana zničila nebo poškodila 45 tanků, z toho jen 11 bylo vyřazeno jako neopravitelné. Pak se ještě zúčastnily invaze do Jugoslávie. Před operací Barbarossa byly tanky oficiálně vyřazovány z prvé linie, ale některé jednotky vyzbrojené tímto typem se dostaly až k Moskvě. Tam se ale projevil jejich hlavní nedostatek, kdy zamrzaly jejich pneumatické systémy a kapalina v chladičích. Proto je Wehrmacht okamžitě stáhl z fronty (také proto, že lehké tanky už nemohly plnit hlavní bitevní úkoly) a soustředil je ve Vídni, odkud byly poskytovány spojencům Německa. Část dostalo Rumunsko a Bulharsko. Některé tanky byly později přestavěny na zásobovací vozidla, kdy místo po odstraněné věži zakryli plachtou na rámu a v bojovém prostoru se vozila munice pro další jednotky.
Slovenské armádě tedy zůstalo 52 tanků tohoto typu. S nasazením 13 strojů se počítalo už při německém útoku na Polsko. Pro slabý odpor Poláků je ale nemusela použít. Po tomto tažení se všechny tanky vrátily do své posádky ve Turčianském Svatém Martině, kde vydržely až do napadení SSSR. Slováci nasadili 45 tanků, z nichž se některé zúčastnily bojů u Lipovce. V tomto prostoru byly zničeny tři tanky. Všechny stroje se vrátily domů v srpnu 1941 a byly přeřazeny z prvé linie k výcvikovým jednotkám. Poslední bojovou akcí tanků LT vz.35 se stalo nasazení během SNP v řadách slovenských povstalců. Sloužily jako klasické tanky, jako zakopané v roli pevnůstek na přístupových cestách a nebo jako dělové vozy na obrněných vlacích. Většina tanků byla zničena německým protitankovým dělostřelectvem. Zbylé stroje Němci odvezli a jejich další osud není znám.
Rumunské tanky se zúčastnily sovětského tažení od samotného počátku. Konečnou pro většinu strojů byla bitva o Stalingrad, kde byly doslova smeteny během protiútoku rudé armády. Zbylé tanky byly přestavěny na stíhače tanků TACAM R-2.
Technické data:
Výrobce: Škoda Plzeň (polovinu podle smlouvy ČKD Praha)
Léta v.: 1935-40
Počet: 298 + 1 prototyp
Hmotnost: 10,5 t
Délka: 4,9 m
Šířka: 2,06 m
Výška: 2,37 m
Pancíř: 8-25 mm
Výzbroj:
- kanon vz.34 ÚV ráže 37 mm
- 2x kulomet vz.37 ráže 7,92 mm
Osádka: 3
Motor: Škoda T-11/0, vodou chlazený čtyřválec
Výkon: 120 HP (88,7 kW)
Max. rychlost: 34 km/h
Fotogalerie:
P-II-b
Popis/Historie:
Kořeny vývoje tanku P-II-b (a také konkurenčního Š-II-b ze Škodových závodů) sahají už do roku 1934. Tehdy armáda rozdělila tanky do čtyř kategorií. Kategorie II-b znamenala tank pro podporu pěchoty. Měl mít 37mm dělo, dva 7,92mm kulomety a pancéřování na všech stranách o tloušťce 25 mm.
ČKD předložilo návrh vozidla, jehož vlastnosti armáda specifikovala v lednu 1935, až na začátku října téhož roku. Opakovaně tento návrh předložila 2.prosince. Ministerstvo národní obrany podalo oficiální objednávku 13. ledna 1936. Jednalo se o prototyp vozidla bez výzbroje a vnitřního vybavení (to měla dodat armáda prostřednictvím Škodových závodů v Plzni) sestaveného v rámci úspor jen z plechů z měkké oceli. Cena vozidla byla stanovena na 867 000Kč, přičemž prototyp měl být k dispozici do čtyř měsíců od uzavření dohody.
Podmínka čtyř měsíců znamenal pro firmu dost významný problém, protože v době začátku jednání neexistoval ani náznak koncepce tanku těchto vlastností. Tlak armády a také konkurence však veškeré projektové a výrobní práce značně urychlil. Proto se již v květnu 1936 mohl zúčastnit prvních srovnávacích zkoušek s konkurenčním Š-II-b. Během těchto zkoušek se tank neustále upravoval a to hlavně v jeho podvozkové části. Tank byl po přidělení armádního čísla 13.636 zkoušen u PÚV-1 v Milovicích. Zkušební komise ho po testech označila za nepoužitelný, i když celkem splňoval armádní specifikace. Do výroby nebyl přijat ani konkurenční Š-II-b (Po odmítnutí těchto dvou typů, tedy armáda nikdy neměla pěchotní tanky v plánovaných počtech. Jejich úkoly musely později plnit tanky kategorie II-a).
Firma se vozidlo snažila nabídnout i na export, ale bezúspěšně. Po zkouškách tank přeřadili z PÚV-1 do stavu Učiliště útočné vozby, které se v roce 1937 přesunulo z Milovic do Vyškova. Zde sloužilo až do okupace v březnu 1939. Jeho další osud není znám.
Technické data:
Výrobce: ČDK Praha
Léta v.: 1936
Počet: 1 prototyp
Hmotnost: 11 t
Délka: 4,95 m
Šířka: 2,25 m
Výška: 2,4 m
Pancíř: 10-25 mm
Výzbroj:
- kanon vz.34 ÚV ráže 37 mm
- 2x kulomet vz.35 ráže 7,92 mm
Osádka: 4
Motor: Praga SH, vodou chlazený šestiválec
Výkon: 105 HP (77,6 kW)
Max. rychlost: 30 km/h
Fotogalerie:
Š-II-b
Popis/Historie:
Kořeny vývoje tanku Š-II-b sahají jako u konkurenčního P-II-b z firmy ČKD už do roku 1934, kdy armáda rozdělila tanky do čtyř kategorií. Kategorie II-b znamenala tank pro podporu pěchoty. Měl mít 37mm dělo, dva 7,92mm kulomety a pancéřování na všech stranách o tloušťce 25 mm. Konkrétní zadání od Vojenského technického a leteckého ústavu (VTLÚ) firma obdržela až v lednu 1935. Práce na typu probíhaly souběžně se stavbou tanku Š-II-a, což vedlo k urychlení vývoje. Provozně technické zkoušky jezdeckého tanku Š-II-a ale odhalily celou řadu problémů s řízením a podvozkovou skupinou, které měly stroje podobné a které také vedly ke značným změnám v téměř hotové konstrukci pěchotního tanku Š-II-b. Další úpravy probíhaly po prohlídce nedokončeného prototypu zástupci armády.
Celkový technický popis konstrukce byl armádě předán na konci září 1935. K předání prototypového vozidla Pluku útočné vozby 1 v Milovicích a zahájení zkoušek došlo ke konci ledna 1936. Prvním srovnání s konkurencí ale proběhlo až v květnu téhož roku. Podobně jako P-II-b nevyhověl požadavkům Ministerstva národní obrany a proto nebyl přijat do stavu armády. Naprázdno vyšla i snaha nabídnout toto vozidlo na export. Po zkouškách byl přidělen k výcviku v Učilišti útočné vozby, se kterou v roce 1937 přešel do Vyškova, kde se dočkal německé okupace v březnu 1939. Další jeho osudy nejsou známy.
Technické data:
Výrobce: Škoda Plzeň
Léta v.: 1936
Počet: 1 prototyp
Hmotnost: 13,1 t
Délka: 5,14 m
Šířka: 2,15 m
Výška: 2,39 m
Pancíř: 10-25 mm
Výzbroj:
- kanon vz.34 ÚV ráže 37 mm
- 2x kulomet vz.35 ráže 7,92 mm
Osádka: 4
Motor: Škoda T-11/0, vodou chlazený čtyřválec
Výkon: 105 HP (77,6 kW)
Max. rychlost: 26 km/h
Fotogalerie:
Závěr:
Tohle je ode mě zase dneska vše, v příštím díle se můžete těšit na předposlední vydání lehkých tanků.
Děkuji za pozornost, Whiskey1939
