Na začátku července se vydala početná výprava domácích hráčů do slunné Itálie poměřit síly se zahraniční konkurencí. O tom, jak všichni dopadli, jsme vás již informovali. Jak ale celá akce probíhala, když odhlédneme od čísel a bodů? Jaké je to zúčastnit se takhle velkého eventu? O tom nám povypráví Heki z týmu Inside Games.
Už delší dobu jsem měl v plánu vyrazit na větší zahraniční akci typu Dreamhack, nyní zařazené do seriálu Tour Stopů, a teďka se mi to díky týmové podpoře poštěstilo. Sice jsem byl na jaře na eventu v Německu, ale to byla akce pro 16 hráčů a podmínky byly o dost jiné. Velký turnaj pro stovky hráčů je hodně náročný nejen po psychické stránce, ale i po fyzické, a je třeba s tím počítat. Dlouhá kola, vysoká teplota v hale, hluk a stres přináší úplně jinou výzvu než hraní z vlastního obýváku. Na druhou stranu atmosféra velké akce, možnost potkat vaše oblíbené hráče a pobýt s partou kartičkářů za výlet rozhodně stojí.
Naše parta kartičkářů
Můj poslední obří turnaj Grand Prix byl ve Vídni v roce 2013 ještě v Magicu a hrálo ho skoro 1500 hráčů. V Itálii se čekalo "jenom" 400, ale je třeba si uvědomit, že organizování esportového turnaje s sebou přináší komplikace, které s fyzickými kartami nemusíte řešit, tam vám stačí pouze stůl a podložka. Jak všichni známe z vlastní zkušenosti, internet je potvora nevyzpytatelná a taky na to nakonec na místě došlo.
Termín turnaje byl pro české hráče jako dělaný, neboť vyšel na prodloužený víkend, za který vděčíme Janu Husovi a ryšavému Zmikundovi a taky dvěma Priestům. Náš vůz ve složení Hany, Pardub, martim, Zukys a já je doprovázen Powerovo károu, která veze zbytek výpravy. Vyrážíme v noci ze středy na čtvrtek a čeká nás dlouhá, skoro dvanáctihodinová cesta. Vše probíhá celkem v pohodě, akorát na odpočívadle u hranic s Itálií nás začnou strašit tím, že musíme mít jako povinnou výbavu každý svou vlastní reflexní vestu. Nakupujeme tedy za těžká éčka slušivé oblečky a vyrážíme vstříc italským silnicím. Systém placení dálnic v této zemi je prostřednictvím bran, ovšem tím ten systém končí a z bran se pak vozy shlukují zpět na dálnici v náhodném chumlu. Trošku nám zatrne, když máme z obou stran kamiony a ty nás ve snaze zařadit se zpět do provozu začnou svírat mezi sebou. Nakonec nás nerozdrtily a my zdárně dorážíme do Milána a odtud směr Varese, kde se turnaj koná. Zde se rozhodne Pardub ujmout navigace a když asi po půl hodině jízdy máme pocit, že jezdíme v kruhu, ukáže se, že mu navigace v telefonu skutečně vytvořila na mapě loop a vede nás dokolečka. Svěříme to tedy raději opět palubnímu počítači a někdy kolem poledne dorážíme do vesničky v horách nad Varese, kde máme apartmány.
Někdo přijel hlavně soutěžit a někdo relaxovat (foto by Hany)
Chvíli ještě testujeme, ale hlavně odpočíváme po cestě. Večer jdeme celá parta do města na zmrzku a pizzu, jak jinak. Zjišťujeme, že najíst se před sedmou hodinou v restauraci je dost těžké, ale narazíme na jednu, která zrovna otvírá a potkáváme v ní i německé hráče. Pak už zpátky a hlavně se dobře vyspat před turnajem. Kluci ještě nerdí a hrají arena challenge o zmrzliny. Hrát se má začít dle plánu v pátek po poledni, ale někdo ještě musí sehnat chybějící LAN kabely, tak ráno bereme MSIčka a vyrážíme raději dřív. Upřímně mám z italské organizace celkem obavy, říká se, že jejich počítačová gramotnost je stejně špatná, jako jejich angličtina a smysl pro organizaci vůbec. Zpočátku jsem příjemně překvapen, ale později se ukáže, že jsem je chválil předčasně. A kdo viděl stream z prvního dne ví, že ten byl rovnou katastrofální, trápily ho různé problémy, casteři bez zvuku a tak podobně.
Kolem jedné hodiny už jsou všichni na místě: iG, eSuba v téměř plné sestavě a i zbytek hráčů z ostatních týmů a dovolenkáři jako např. Relaxuj. Sice jsem ho osobně nepotkal, ale dokázal jsem vytušit, co asi na akci přijel dělat. Také doráží část Čechů, kteří přiletěli letadlem a mezi nimi i tragický hrdina bez bázně a hany (a jak se za chvíli ukázalo i bez peněženky) KoreanPizzaBoy. Tento člověk zaměstnal půl tuctu karabiniérů, kteří byli na stadionu jako dozor a zmařil tak jejich snahu přetrpět společnost 400 nerdů sledováním fotbalu v baru u vchodu.
Účast legend přináší i legendární příběhy
Poté, co opláčeme jeho ztrátu, se konečně začíná s turnajem. Každé kolo se táhne skoro tři hodiny a očividně něco kluci italští nevychytali. Po čekání na konec třetího kola nám pak admini oznámí, že čtvrté kolo už dneska nezvládnou a odehraje se až zítra. Balíme své saky paky a večer čteme na twitteru burny od hráčů a diváků. Další den nás tedy čeká šest dlouhých kol. Já nastupuju proti Zumppovi, který má dva agresivní balíčky a musím nějak zázračně vyhrát s Recruit Hunterem, který je proti aggru otřesný. Dostávám na úvodní ruku dream: Fire Fly, Keleseth...into disconnect. Padá internet celému stolu. Cítím Y-Games 2016 vibes. Aktivuju svůj zen a snažím se být v klidu. Hraju radši na svém hotspotu než na jejich wifi, protože to už bych psychicky zvládnout nemusel. Dostávám na ruku ty největší plísně, čtyři kola po sobě akorát mačkám hero power a chci domů k mamince. Podávám Zumppovi ruku a přemýšlím, proč mám v lineupu Concede Huntera, meta v Itálii mu zrovna nesvědčí. Najdu Scruffyho, který má stejný problém, a tak si spolu na toto téma notujeme a slavíme každou sérii, kdy náš Hunter dostal ban.
Za stavu 2-2 jsem napárován ke stolu někde v hlubokém dumpsteru a vedle mě sedí Orange. Zavtipkujeme o comebacku, protože musíme všech pět následujících sérií vyhrát. Vždycky sedíte naproti soupeři, se kterým hrajete, a koukáte mu přímo do tváře. Zjistil jsem, že při hraní proti Italům a Francouzům to pro mě byla velká výhoda, neboť oni jsou tak strašně moc emotivní, že jsem jenom podle jejich výrazu poznal, jestli si lízli dobrou nebo špatnou kartu a jestli na ruce mají DK. Zato moje dvě prohry byly proti Finům, kteří jsou ještě víc stoičtější než já. Zkrátka poker face funguje.
Faeli klasicky potahal (foto by CPH Flames)
Jak v turnaji postupně ubývalo hráčů, tak se délka kol zkracovala a i problémy s internetem přestaly. I stream se jim povedlo vyladit. Můj Hunter nasbíral pár vymodlených banů, takže naděje na úspěch ještě žila. I ostatním z týmu se celkem dařilo. Po osmém kole jsem potkal Orange a opravdu jsme oba comebacknuli. Čekáme na konec kola, najednou se ozve strašná rána. Aha, Amnesiac prohrál. Skopnul lavici dolů a vyběhl vztekle ven ze stadionu. BabyRage. Zbytek TempoStormu mu balí kabely a jeho soupeř se nevěřícně usmívá, hala si vyměňuje užaslé pohledy. Tak tohle jsou hvězdné manýry. V posledním kole dostal proti sobě právě Orange a prohrál, dobře mu tak. Mě se bohužel comeback dokončit nepodaří a deváté kolo nezvládám, soupeř na mě chystá baity a pasti a já mu do nich naivně lezu. Outplayed. Swiss je u konce a z Čechů postupuje zase akorát Faeli. Každopádně zkušenost obrovská, i přes problémy s organizací rozhodně nelituju stráveného času a hodně jsem si zlepšil sebeovládání, když to srovnám například s turnaji před pár lety. Cestu domů už popisovat nebudu, všichni jsme dorazili v pořádku. Pizzaboyova peněženka se nikdy nenašla, ale zato se nesmazatelně zapsal do srdcí mnoha hráčů i organizátorů. Pokud vás láká velký LAN turnaj, nebojte se a přijeďte si to vyzkoušet.
