Psychologie her
Vztah počítačových her a naratologie: Vyprávějí hry příběhy?
Už od začátku 21. století vyvstává v herní filosofii otázka, zda jsou hry umění, či nikoliv. Ano, dnes jsou hry vizuálně i zvukově daleko lépe propracované, než jak tomu bylo například v 90. letech. Ovšem estetický prožitek automaticky neznamená uměleckou podstatu zrakově či sluchově vnímaného objektu. Abychom mohli počítačové hry nazvat uměním, je potřeba daleko hlubší analýzy a bádání. K tomu nám mohou pomoci rozličné klasické vědy, které se pohybují v oblasti literatury, kinematografie, hudebních věd a dalších tradičních uměnovědných teorií. Jednou z takových věd je i naratologie – věda zabývající se mimo jiné popisem struktury vyprávění.
V čem spočívá originalita herního vyprávění?
V předchozích článcích o naratologii a ludologii jsme si přiblížili skutečnost, že některé hry mají vlastnost vyprávět příběhy. Dnes se pokusíme o bližší specifikaci nejvýraznějších charakteristik herního vyprávění (protože se v určitých bodech liší od vyprávění románového nebo filmového, v jiných bodech se prolínají). Snahou autora článku (a autorů knih, ze kterých čerpá) není uzavřít okruh otázek týkajících se dané problematiky, ale spíše najít paralelu mezi naratologií a ludologií a vytvořit další prostor pro bádání v této oblasti.
Cesta her za titulem uměleckého díla
Ať už se budeme bavit o sporu mezi naratology a ludology či mezi příznivci a odpůrci počítačových her, otázka umělecké tendence her vzbudí vždy vášnivé debaty. V předchozí trilogii článků o vědách, které se zabývají herní teorií, jsme se seznámili s rozličnými pohledy na jednu z potenciálních uměleckých stránek her - vyprávění příběhů. Na otázku, zda mohou hry být umění, zda zprostředkovávají etetické prožitky, kultivují člověka, se pokusíme odpovědět v následující sérii článků. Dnes si představíme argumenty, které se proti umělecké podstatě her vyhraňují.
Ludologie – největší oponent naratologie
V minulém článku jsme si představili jednu z tradičních věd, která se zabývá strukturou vyprávění – naratologii. Jak tomu tak bývá, i ona má svůj protipól. Teorii, která do jisté míry vyvrací poznatky naratologického bádání v oblasti her, se říká ludologie. Otcem ludologie je Gonzalo Frasca, jehož cílem bylo založit nauku, která by se zaobírala čistě teorií počítačových her. Staví se tak do opozice vůči naratoložkám Brandě Laurelové nebo Janet Murrayové, které se hry naopak pokusily vyložit pomocí literárních a kinematografických teorií.
Válečné hry a morální filosofie
V roce 2005 vznikla skupina badatelů s názvem Game Philosophy, která se pokusila o hlubší analýzu her pomocí postupů z humanitních věd, především filosofie, etiky a sociologie. Od roku 2018 začaly z jejich produkce vycházet knihy, články a odborný časopis Journal of the Philosophy of Games. Během svých výzkumů se soustředí na rozklíčování etické problematiky válečných her, jaké má tento žánr morální dopady a jaké důsledky mají naše aktivity na herní svět.
Rozpory ohledně existence závislosti na počítačových hrách
Mezi širokou veřejností je mnoho zastánců teze, že hraním her si mohou jejich konzumenti vypěstovat závislost. Přestože mezinárodní psychologické a zdravotnické organizace nejsou schopny se shodnout na definitivním výsledku bádání v této oblasti, navzdory tomu v akademické obci bují v řadách sociologů a psychologů názory, že závislost na počítačových hrách lze jasně doložit za pomoci mnoha odborných pozorování a experimentů. V této oblasti výzkumu je stále patrná výrazná terminologická a definiční nejednotnost.
Zvyšují hry lidskou agresi?
Stejně jako je tomu s problematikou závislosti na počítačových hrách, i agrese je dle experimentálních šetření jedním z důsledků nadměrného hraní her, především těch válečných či kompetitivních. Bohužel až velmi často jsou pojmy agrese – agresivita – násilí zaměňovány, díky čemuž může docházet k nedorozuměním a naprostému převrácení smyslu výsledků šetření. Je tedy na místě si prvně jednotlivé pojmy popsat a následně si vysvětlit, jak se věci mají.